Poctivost v životě se vyplácí a naopak, aneb jak je to s léčením a uzdravováním, duchovními znalostmi a živoucím poznáním

Poctivost v životě se vyplácí a naopak, aneb jak je to s léčením a uzdravováním, duchovními znalostmi a živoucím poznáním

Nikdo nemůže sebe a ani jiné svou energií či stavem vědomí doopravdy pozvedat, léčit nebo  podporovat. Nemůžeme druhé skutečně milovat, natož jim pomáhat se dostat ke svému zdroji – Bohu – univerzální lásce, pokud:

a) se sám z této univerzální uzdravující se energie vyděluje (tj. svoje bytostné já povyšuje či ponižuje nad toho, komu pomáhá či mu chce pomáhat)

b) anebo se z této jednoty nechává vyhazovat či dokonce odvést tím, že se snaží někomu ve vztahu přizpůsobit, popř. mu na úkor svého bytostného já vyhovět (díky čemuž pak v něm tato harmonizující energie přestane proudit a otočí se na dis harmonizující, což se dá poznat tak, že se točí opačným směrem, než má).

Projevená snaha v tomto nastavení je pak v daném vztahu pouze mrháním životní energie, která člověka dříve či později vyčerpává a táhne ho do stavu vnitřní disharmonie a poté do stavu destrukce či sebedestrukce. V tomto dis harmonickém vnitřním nastavení, vzorci, se pak může i ten kdo pomáhá, i ten komu je takto pomáháno, začít nezdravě k sobě přimykat, záviset na sobě (tj. poutat se k sobě) a vzniká tak nezdravá vztahová závislost. Tato závislost vytváří vlastní iluze, že daný objekt je pro něho řešením, léčbou či uzdravením. Tato iluze ho odkloní od svého bytostného já a je nutné pak následně od sebe tyto vztahové objekty oddělit v zájmu jejich vlastního uzdravení. Jinak by si i nadále do sebe projektovali svoje nereálné touhy a nenaplněná očekávání, ale i své vlastní stíny a vnitřní zranění (temnotu).

A tohle se člověku děje opakovaně dokola i s dalšími vztahy do té doby, dokud tyto svoje vlastní projekce do objektů nezastaví tím, že: 

a) svoje touhy začne sám skrze sebe uskutečňovat a žít (tj. přestane odkládat, čekat a podmiňovat s kým a za jakých podmínek je bude uskutečňovat,

b) svoje stíny v sobě s láskou přijme a integruje do vyrovnání sebe sama s ostatními do jednoty tedy celku.

Jinak do této doby bude skrze svoji projekci ve vztazích v ponížení trpět, nebo druhým sám v povýšení působit utrpení. A jeho snaha pomáhat druhým v projekci může být spíše dis harmonizující a destruktivní, namísto uzdravující a skutečně podpůrné.

Pokud jde člověku jen o samotné “vědění” a znalosti, které do sebe chce od někoho či z vnějšího zdroje (knihy atd.) zvenku načerpat či nasát bez osobní prožité zkušenosti (tedy bez působení léčivé lásky Ducha), pak takové vědění nevede k trvalému rozšíření stavu vědomí, ale jen k vyplnění vnitřní prázdnoty, kterou chce jeho mysl kvalitním obsahem zaplnit.

Spirituální vědomosti čerpané či získávané pohodlně skrze cizí zdroj, tj. ve formě jasného a zjednodušeného „zprostředkovaného“ poznání od lidí, kteří svého poznání dosáhli poctivě skrze osobní zkušenosti a vnitřní prožiky (proto mohou mít léčivé a uzdravující účinky) se nestávají součástí živoucího vědomí, ale pouze obsahem mysli, která se vědomostmi ráda sytí. Někdy dokonce dokáže člověka uvést v iluzi, že skrze zprostředkované cizí znalosti člověk rozšířil svoji podstatu (tj. svoje živoucí tvořivé vědomí) či dokonce dosáhl jistého stupně osvícení. A v této iluzi člověk může žít do té doby, než v životě narazí na rozpor mezi obsahem své mysli (toho, co si uvědomuje) a tím, co si ve skutečnosti skrze svůj systém vědomí vytvořil (tj. jaké světlo skrze svůj systém vědomí vyzařuje do prostoru Vědomí Celku).

Pokud člověk podléhá potřebě svého ega sytit svoji mysl informacemi (světlem) bez toho, aby byly tyto získané informace propojeny prožitou životní – celostní – zkušeností, anebo spontánním vnitřním prožitkem (tedy bez oné skutečné = živoucí = duchaplné zkušenosti), je takováto potřeba či nutkání čerpat duchovní znalosti projevem chtění ega pramenícího z pocitu nedosycenosti = hladu, resp. nedostatečnosti, kterou člověk potřebuje ve svém vědomí nějak vyrovnat = dosytit.

Potřeba duše směřuje k celostnímu prožitku skrze tělo, anebo k citovému či duchovnímu (nehmotnému) naplnění (nikoliv jen k pouhému plnění cizími interpretacemi, což je potřebou ega – mysli).  Proto také trvalé duchovní vědomosti = poznání jsou darem pro Duši přicházející od Ducha – Boha – Vědomí Celku – Stvořitele jako poctivé obohacení člověka (Duše) za zvládnutí konkrétní životní situace i jiné očištění či obohacení Vědomí Celku. Tento věčný dar (duchovní poznání) člověku potvrzuje jeho pravou věčnou hodnotu a dostatečnost) a nese v sobě harmonizační a léčivé účinky.

Kdežto egem získané znalosti jsou člověku buď k ničemu, anebo mu mohou dokonce  uškoditTo záleží nejen na tom, jaké informace (světlo) do sebe člověk čerpá (zda-li znalosti od interpretů, kteří sami předávají cosi, co sami nemají prožité a ve vědomí živoucí), ale také na tom, jaký vztah má daný člověk k člověku, od kterého informace čerpá “prostředníkovi”, který mu předává informace, potažmo na jeho vztahu k přijímanému obsahu = prostředku v tom smyslu, zda člověku a obsahu, který mu předává, důvěřuje a oceňuje, anebo nikoliv. Pokud nejsou oba (vysílající i přijímající) na sebe vibračně naladěni pro vzájemný vyrovnaný přenos, pak je přenos chaotický, nesrozumitelný a nemusí být pro oba účastníky harmonizační, ale spíše dis harmonizační. Energetický účinek informace či informací (vibrace Světla) na systém vědomí člověka také závisí na tom, jaký vztah má člověk k Životu jako Celku, tedy k jakému záměru získané znalosti sám skrze sebe použije či má záměr je použít.

Pokud osobní vibrace člověka není v souladu se získanými znalostmi, bude Duchem zařízeno, aby o tyto znalosti – “nepravdivé či o jinak nepoctivě nabyté dary” člověk přišel, a to skrze budoucí životní situace. To se děje samo a skrze vlastní odpor daného člověka. Člověk se cítí nepoctivě nabytými dary duševně zatížen a začne cítit nutkavou potřebu se skrze negativní emoci nepoctivě získaného daru (tedy i znalostí) zbavit či se od nich odpoutat (neboť získané znalosti, stejně jako jiné nepoctivě nabyté hodnoty svojí emocí tedy nenavýšenou vibrací ve svém vědomí neudrží a jejich mysl je dříve či později zase sama uvolní – vypudí je od dané duše z jejího systému pryč).

Energetický účinek předaných informací tedy nezávisí jen na osobní vibraci vědomí předávajícího, který je sděluje a předává, ale závisí to také na vibraci vědomí přijímajícího, který je integruje. Je-li člověk schopen přijaté znalosti nejen mentálně pochopit, ale i prakticky uchopit a eticky použít ve prospěch svého života i Života jako Celku (což je dáno nikoliv jeho mentální schopností, ale jeho celkovou vibrací vědomí či frekvencí, na které se jeho vědomí pohybuje podle vztahového vzorce), pak se skrze tyto znalosti systém Vědomí daného člověka i Celku harmonizuje.

Jak je výše objasněno, samotné znalosti (informace) nemohou být a ani nejsou klíčem k uzdravení, ani cestou vedoucí k trvalému rozšíření stavu vědomí, která je vždy spojena s propojením polarit (tj. sjednocením ducha, duše a ega) a celistvou integrací informace do celého tohoto systému vědomí. Znalosti tak mohou sloužit jen jako “podpůrný prostředek” (stejně jako jiné prostředky sloužící ke vhledu či průhledu do vědomí jakými jsou marihuana, žabí sliz, ayahuasca či houby).

Napak živoucím vědomím je duchovní poznání, duchaplnost, cit, vědomost či moudrost, jež pramení z Vědomí Celku a samy jako pramen vtékají do vědomí těch, kteří si již odpovídající poznání (esenci) tzv. odžili a prošli zkušenostmi, anebo zvládli zkoušky a výzvy života s jejich samovolným odkrytím spojené a současně dospěli do takové vibrace vědomí, že získané znalosti nezneužijí proti Vědomí Celku, resp. jsou schopni tyto znalosti prakticky využít ve prospěch Vědomí Celku.

Shrnutí:

Trvalé dary získané přímo od života jsou navždy posvěcené a mají i své léčivé účinky. Proto by s nimi obdarovaný neměl nakládat (dávat je druhým) jen tak bezhlavě, ani je sobecky držet pro sebe či je zneužít. Stejně jako by se obdarovaný neměl nechat druhými pro tyto svoje dary těžit a zneužívat (neboť se tyto dary mohou v takovém vztahu proměnit v placebo či dokonce jedy).

Ano, dá se k těmto duchovním universálním znalostem dostat – nasát je skrze již zmíněné “prostředky” nebo lidské “prostředníky”, ale pokud je člověk neobdrží od Ducha darem za to, jak sám za sebe ve vztazích s druhými poctivě jedná, co ze sebe opravdového druhým nesobecky dává, jakou vibraci skrze sebe šíří a jak celkově zachází s živými bytostmi a životem jako celkem (tedy ve vztahu k sobě i druhým), nebudou jeho získané znalosti jeho trvalými dary a přijde o ně.

Každého z vnitřního vězení osvobodí a vyléčí jen duchovní prožitek skutečné nepodmíněné přijímající lásky, a to buď prožitý skrze svoje přímé spojení s tímto nekonečným věčným zdrojem vědomí anebo s člověkem, který takovouto lásku – vědomí v sobě nese. Bezpříčinná tedy nepodmíněná čirá láska totiž přirozeně sjednocuje vědomí obou živých stvoření ve vztahu do jedné komplexní bytosti a spojení s touto jejich sjednocenou bytostí uzdravuje a napojuje každé stvoření skrze “energetický zážeh” přímo na zdroj této božské podstaty – lásky, který má každý uvnitř v sobě.

Autorka:  Daniela Šenarová, www.senarova-daniela.cz