Co je holistická věda pracující ve prospěch Celku a vědomá harmonizace fungující na holistické spravedlnosti?
Holos znamená Celek, kdy jednotlivé části tvořící Celek mají svůj smysl a harmonicky vzájemně fungují, až když přirozeně pracují, dělají a zapadají na své místo v tomto Celku v souladu se svou stvořenou či vrozenou podstatou.
Tento Celek funguje na přirozeném a automatickém vyvažování dvou universálních protikladných, vzájemně propojených, rovnocenných a tvořivých principů, které spolupracují na přirozeném vyvažování se do bytostné Jednoty a Rovnováhy a na vzájemném doplňování rovnocenných protikladů (kdy se projeví jeden nebo druhý princip při zachování jejich rovnováhy), vždy však v jednotném a prospěšném záměru či duchu pro oba dva rovnocenné principy, potažmo lidi, které tyto principy na Zemi jako bytosti reprezentují (tj. jako žena a muž).
Holistické obory se primárně vědecky zabývají přirozenými, nemanipulativními a neinvazivními procesy a aplikacemi metod, které směřují vědomí k přirozenému (samovolnému) navozování nebo zachovávání bytostné jednoty a rovnováhy v celém lidském organismu (jakožto celistvého systému vědomí, který je součástí vyššího Vědomí/Bytí/Celku, ze kterého původně pochází a jež ho stvořilo). Holistické obory se dále zabývají i universálními, ryze přirozenými a přírodními metodami, které bez invazivního zasahování silou zvenčí do systému člověka vedou k jeho přirozené harmonizaci. Narozdíl od konvenčních vědních oborů holistické obory používají universální přirozené metody, které nenásilně (nemanipulativně) oddělené části (polarity) jednoho Celku propojují a sjednocují znovu zpět do universální Jednoty a Rovnováhy tak, aby se spolu funkčně doplňovali a zase řádně fungovaly ve prospěch Celku, jehož jsou bytostnou součástí. Holistické obory tak činí, aniž by přitom odstraňovaly či potláčely přirozené kvality a vlastnosti těchto jednotlivých polarit.
Vědomá harmonizace se děje skrze universální vědomí, kdy se slaďuje či sjednocuje vědomí individualizované lidské bytosti a její egoistické – nevědomé vůle s Vědomím svojí podstaty Bytí a vůlí Celku, jehož je jako jednotlivý jedinec přirozenou bytostnou součástí (stejně jako je jednotlivý strom součástí společenství lesa, se kterým je propojen skrze vlastní kořeny) .
Přirozená holistická spravedlnost respektuje a funguje podle universálního řádu Bytí a jeho jednotných universálních (holistických) principů a ve svém projevu z Podstaty Vědomí jako Celku směřuje lidského jedince k rozpoznání jeho egoistické, tj. egem oddělené = pokřivené = vlastní vůle jedince od Vyšší vůle Celku (která funguje na jednotném a prospěšném duchu pro všechny bytostné části tohoto Celku).
Tyto síly skrze lidské vědomí vedou k znovu obnovení a propojení či sladění vlastní svébytné vůle jedince do souladu s jednotými principy Vědomí Celku, které udržují přirozenou Rovnováhu a Jednotu (potažmo harmonii) v tomto Celku, k jejich rozpoznání a respektování, jakož i k pokornému (bezodporového) přijetí karmických důsledků vzešlých z nevědomého tvoření pocházejícího z egoistické vůle daného jedince či jejich skupiny, kterým byly porušovány bytostné principy jednoty a rovnováhy fungující v úrovni Vědomí Celku.
Jak se děje či funguje holistická spravedlnost?
Přirozená holistická spravedlnost respektuje a funguje podle universálního řádu Bytí a jeho jednotných universálních (holistických) principů a ve svém projevu z Podstaty Vědomí jako Celku směřuje lidského jedince k rozpoznání jeho egoistické, tj. egem oddělené = pokřivené = vlastní vůle jedince od Vyšší vůle Celku (která funguje na jednotném a prospěšném duchu pro všechny bytostné části tohoto Celku).
Dále ho tyto universální skryté síly představující holistickou spravedlnost (jakožto spravedlivý universální princip pramenící z vědomí Celku, jehož je každý lidský jedinec součástí skrze svoji vrozenou bytostnou podstatu) vede k znovu obnovení a propojení či sladění vlastní svébytné vůle jedince do souladu s jednotými principy Vědomí Celku, které udržují přirozenou Rovnováhu a Jednotu (= harmonii) v tomto Celku, k jejich rozpoznání a respektování, jakož i k pokornému (bezodporového) přijetí následků či důsledků vzešlých z nevědomého tvoření pocházejícího z egoistické vůle daného jedince či jejich skupiny, kterým byly porušovány bytostné principy jednoty a rovnováhy vůči Celku.
Proč se holistická přirozená spravedlnost děje a odehrává v souladu s Celkem vždy z lásky a bez ohledu na to, jak je člověkem duševně prožívána a jeho omezenou myslí chápána a interpretována?
Holistická přirozená spravedlnost, která se děje a odehrává v souladu s Celkem a z lásky bez ohledu na to, jak je člověkem duševně prožívána a jeho omezenou myslí chápána a interpretována.
Přirozená holistická spravedlnost nefunguje na racionálním principu analytické mysli (mužská polarita vědomí) fungujícím na zkoumání, analyzování, rozlišování, oddělování, rozdělování jednoho celku na jeho jednotlivé části či strany podle určitých kritérií a jejich následného hodnocení a souzení skrze jejich poměřování s danými výchozímu kritérii, aby mysl realitu (to, co se děje) pochopila a dostala pod svoji kontrolu. Nýbrž na protikladném či opačném principu syntézy (ženská polarita vědomí), slučování a sjednocování těchto oddělených, polarizovaných, protikladných částí do jednoho celku (holosu).
Na prvním uvedeném principu (mužské polaritě vědomí) reálně funguje současný světský výkon spravedlnosti zejména u soudů, proto také právní profese vyžadují silné analytické, rozumové a logické schopnosti člověka potřebné pro třídění informací do určité struktury podle pravidel a kritérií. A naopak se pro právnické profese nevyžadují kvality ženské stránky, jako je vnímavost, citlivost, soucit, intuice a empatie (vcítění se do ostatních účastníků). To vede k vychýlení výkonu spravedlnosti do pokřivení a jednostrannosti. A pokřivené a jednostranné racionální myšlení bez citu (anebo naopak) neumožňuje celostní a vyrovnané vnímání celistvé reality, jakožto jednoho propojeného Celku, jehož je každá živá bytost nedílnou součástí a jenž existuje v universální jednotě a rovnováze.
V současném systému světského výkonu spravedlnosti opírající se o tzv. “správnost jednání podle pravidel”, bez lidského soucítění a respektování jedinečnosti a celistvosti bytostí, jsou lidé odkázáni na právníky (znalce pravidel), kteří se orientují v nepřehledném systému mnoha pravidel a příkazů, které si mnohdy i vzájemně protiřečí, aniž by si většina lidí uvědomovala, že podstatou jejich problémů jsou oni sami, resp. jejich odporem dis harmonizovaný systém vědomí a že problémové situace a různé formu utrpení, které jim život na míru přináší, jen odráží jejich obsah z nevědomí (tedy i jejich vlastní stín = vytěsněné části sebe sama), před kterými ze strachu či odporu utíkají či se jim vyhýbají. Současný systém je však odvádí od zastavení, pozorování a záměrného zvědomování a podporuje je s těmito svými vytěsněnými částmi bojovat.
Přirozená spravedlnost vede člověka od vnějších projevů (příznaků), přes hledání důvodů prožívání (příčinu) do samotné podstaty (tj. k sobě) a směřuje člověka k opuštění interpretací, hodnocení, analyzování a posuzování následků myslí (tedy toho, co se děje a v jakých konkrétních kulisách se aktuálně nacházejí) k samotné podstatě (tedy k přijetí, co je). Současně ho vede zaměřit svoji pozornost na sebe, tedy zabývat se skutečnou podstatou – vlastním bytím, které jim do života konkrétní situace tvoří a skrze stín přitahuje, aby je na jejich potlačené a vytěsněné části vědomí upozornilo (které systém vědomí disharmonizuje a vychyluje z celistvé jednoty a rovnováhy).
Proč transformace vede skrze změnu charakteru a nikoliv změnu kulis ?
Bytostnou primární potřebou každého člověka je probudit se a prohlédnout své zaseknutí se a oddělení se od své bytostné podstaty a její přirozenosti, sladit se svým trojjediným bytím (tj. být celistvou bytostí) a zharmonizovat (tj. vyladit) si svůj bytostný vztah ke svojí skutečné (pravé) bytostné podstatě propojené s Celkem do jednoty a rovnováhy (protože bytostná podstata každého člověka, kterou je duch, je i tvořivou/mocnou podstatou veškerého Bytí Celku, tedy potažmo Života v jeho vnějším projevu).
Harmonizace či slaďování svého vědomí a bytosti s Bytím Celku do jednoty a rovnováhy probíhá skrze transformaci vědomí (kdy člověk vědomě vnímá, přijímá, zvědomuje a integruje svoje duchovní propojení se stínem, který tvoří aspekty vlastního vědomí vytěsněné ze strachu a odporu do nevědomí). Člověk tak skrze prožívání a rozpoznávání těchto stinných aspektů vědomí a jejich zpětnou integrací skrze vědomí svojí bytosti (což se vždy děje spravedlivě v souladu s Celkem skrze konkrétní vztahy a situace s jinými lidmi/kulisy) postupně kultivuje svůj charakter a narovnává myšlení.
K probouzení dochází skrze rozkrývání a odhalování vlastních projekcí, iluzí, očekávání, odsuzujících názorů a slepých přesvědčení o něčem a někom, kterým ego mysl sytí a kterým člověk mylně věří a udržuje tak pak i svojí energií ve svém externím bytí (zvaném světě) v jejich dění a projevu. Jakmile svoje zatemnění vědomí odhalíte a přestanete svůj stín projektovat do svého okolí (tzv. opustíte roli oběti), vyrovná se přirozeně i Váš duševní postoj k sobě a ke svému okolí do souladu s danou skutečností (a tedy souladu s Celkem a universálními principy jednotu a rovnováhy). To se pozná, že se člověku změní i kvalita vnímání a prožívání dané reality v daném vztahu či situaci. Bohužel to však funguje i opačně (tj. pokud se propadnete do role oběti, změní se Vaše vnímání a prožívání negativně).
Člověk (jako svébytná bytost, která je tady zrozena sama za sebe) může svůj vrozený charakter (osobnost/ego) a myšlení nejen kultivovat do propojení s Celkem, ale i pokřivovat, kazit a dekultivovat (což člověka odvádí od bytostného spojení a vedení z Celku skrze intuici, která ho chrání před poškozováním, utrpením a v životě ho v nepodmíněné lásce podporuje). To se může dít, pokud člověk podlehne svádění a šálení mysli a ega (falešná, neexistující podstata života), které na člověka působí buď skrze strach, anebo svádění k projevování charakterových slabostí/nectností projevující se jako zištnost, neférovost, škodění, zneužívání a nespravedlivé parazitování).
Tam, kde člověk místo naslouchání ducha poslouchá ego a uvěří jeho falešným interpretacím, konceptům a konstruktům, pravé vědomí se člověku zatemní a ego pak mysl daného člověka ovládá skrze pokřivené interpretace vnějšího obrazu skutečnosti, což člověka udržuje a vede do utrpení a pomyslného očistce (ve kterém bude do svojí harmonizaci zažívat sám na vlastní kůži, co prováděl pod vlivem ega druhým).
Jak si si tvoříme sami problémy a jakékoliv disharmonie v životě ?
Každé řešení i problém vzniká u Vás, z Vašeho vlastního systému vědomí a nesprávné (nepravdivé, falešné) interpretace skutečnosti pokřivené strachem (a to buď z neznámé budoucnosti, anebo z opakování určité traumatické zkušenosti, kterou jste již v minulosti prožili a před kterou Vás chce Vaše ego chránit). Ego je Vaše omezená (černo-bílá) polarizovaná mysl napojená na rozum, která je naprogramovaná primárně na to, aby se prakticky skrze Vaše tělo starala o Vaše bezpečí a přežití v hmotné realitě.
Ale samotná lidská mysl (ego) není schopna porozumět a nahlížet na celkové vzájemně propojené souvislosti, které se Vám staly v minulosti, přítomnosti a mohou se stát v potenciální budoucnosti a které jsou zaznamenány na vyšší (nehmotné – duchovní) nebo jemno-hmotné (duševní) vibrační úrovni Bytí, se kterými umí a komunikuje právě Vaše celistvá bytostná podstata (duch-duše-tělo), která Vás pak skrze Vaše citlivé vědomí informuje a provádí životem.
Jakékoliv pokřivení vnímání pravdivé (skutečné) reality, kterou provádí mysl nekomunikující s Vaší pravou podstatou Vám pak způsobuje ztrátu nadhledu a vychýlení Vašeho duševního postoje z rovnováhy (jak věci prožíváte) a díky tomu začnete naslouchat svojí mysli (myšlenkách a konstrukcím v hlavě), namísto svojí pravé podstatě (vědomí ducha-duše-těla).
Tím se naruší Vaše zdravé vnímání a vztahování se k sobě (ke svému vlastnímu životu a pravé jedinečné podstatě) a k Vašemu okolí (tj. druhým bytostem, potažmo společnosti a prostředí, ve kterém žijete, který ve skutečnosti s Vámi tvoří jeden Celek. Díky tomu dochází k oslabení či ztrátě vědomého spojení s bytostnou úrovní Celku fungující na Jednotě a Rovnováze. Jednota a Rovnováha jsou klíčové bytostné principy universálního řádu Celku, které přirozeně (skrze vědomí všech stvoření stvořených z jednoho Stvořitelova vědomí) udržují a zachovávají mezi nimi (jako bytostnými částmi jednoho Celku) přirozený stav jednoty, rovnováhy, a tedy harmonii.
V případě tohoto vnitřního pokřivení a vychýlení Vaší mysli se tato odděluje od Vaší pravé bytostné podstaty (která jí zprostředkovává vnímání pravdivého skutečného stavu, takový jaký je bez iluzí a vede Vás skrze intuici//cítění) a vnímáte vnější realitu přes filtr chtění a odmítání (vnímáte realitu takovou, jaká ve skutečnosti není (vnímáte ji tzv. subjektivně), potažmo, jakou byste si ji přáli, chtěli či toužíte mít. Anebo naopak z odporu ji vidíte takovou, jako ji skrze působení strachu nechcete, odmítáte či se jí bojíte).
Z tohoto stavu mysli naprogramované na přežití a nekomunikujicí s Vaší celistvou tvořitou bytostnou láskyplnou podstatou pak svojí energií a vědomím tvoříte “disharmonickou, jednostrannou, vychýlenou realitu” odrážející pak i Vás nevyrovnaný postoj a vztah k sobě a k životu/existenci kolem Vás jako Celku (který se promítá skrze ostatní živé bytosti), jehož jste bytostnou součástí a nazpět se Vám spravedlivě zrcadlí.
Toto zrcadlení nazýváme “vnější realitou” a z pohledu vědomí Celku je toto zrcadlo pouhou iluzí v tom smyslu, že je “odrazem” skutečného živoucího stavu vědomí – reality, které proudí v nitru každého z nás.
Symbolem holistické vědy je proto strom, který symbolizuje určitý celistvý a ohraničený Celek, kterým proudí život = vědomí = energie (jako míza), které propojuje všechny tři tyto jeho části (korunu, kmen i kořeny) do jednoho jediného celistvého celku. To samé můžeme přirovnat k vědomí člověka, které (jako míza) propojuje do jednoho celku (bytosti) složku nehmotného ducha spojeného s universálním Celkem (korunu), jemno-hmotnou duši (kmen) i hrubohmotné tělo (kořeny), kdy s tělem je úzce spojena lidská mysl (jako takový ovladač).
Proč skutečné harmonizační řešení začíná až okamžikem smíření a přijímání života a toho, co se děje, bez odporu a boje?
Dokud si lidé nezačnou uvědomovat, že mají v sobě přirozené schopnosti a vědomí tvořit a měnit realitu jen, pokud s ní nebudou vědomě či nevědomě bojovat, tj. nebudou s ní v odporu (neboť jim jen pravdivě a autenticky zrcadlí a ukazuje to, co do svého nevědomí vytěsňují jako svůj stín a z něho pak i nevědomě projektují a přitahují), nepřestanou svoji tvořivost dobrovolně odevzdávat do vůle a rukou jiných jedinců, kteří z jejich problémů a sporů ve vztazích většinou bez jejich skutečného vyřešení (tj. harmonizace a transformace jejich systému vědomí) na jejich úkor pouze těží a prosperují ze svých naučených znalostech o iluzorním (myslí řízeném či manipulovaném) fungování reality podle pravidel, na kterých funguje i současný systém výkonu spravedlnosti.
Lidé mají možnost se při řešení situací ve svých vztazích probudit a začít je řešit ze svojí podstaty, šetrně, lidsky a celkově jinak a prospěšně. Nemusí se také ani dostávat kvůli svému nevyrovnanému postoji do podřízeného a závislého postavení, ve kterém jim odborníci mnohdy za nekřestanské peníze nesprávně a povrchně radí, jak, kde a čím nad kým vyzrát, vyhrát nebo nepříjemnou situaci bez svého přičinění vyřešit, na což mají v rukávu nejrůznější osobní známosti a zaručené tipy a strategie, která však člověku ve skutečnosti žádnou skutečnou harmonizaci, transformaci, ani spravedlnost (ve smyslu vyrovnání a neutralizace) nepřinesou, možná jen dočasnou úlevu či pocit iluzorního vítězství.
To vše však často sebou nese další nemilé lekce od života směřující k jistému probuzení a vystřízlivění, že i přes nemalé sumy, neefektivní poplatky či jiné náklady za tyto odborné služby se dané problémy a spory k člověku po čase zase nějak vrací, opakují či dokonce zvětšují či zesilují. Děje se tak proto, aby lidé již svoje nectnosti (lenost a pohodlnost, jež jsou největším zabijákem tvořivosti), potažmo strach čelit vlastnímu stínu, potažmo neochotu věnovat pozornost svému byti již nemohli ignorovat a byli nuceni pozměnit svůj vnitřní postoj a chování, pokud se chtějí z bludného kola dostat.
Pro takové probuzené či životem vyškolené lidi je tu holistická harmonizační služba ve prospěch Celku poskytovaná nestranně, objektivně spravedlivě (na bázi universálních principů), která není zaměřena jen na hmotný výsledek, ale jejím záměrem je transformace a harmonizace systému vědomí člověka, kterou člověk potřebuje projít, aby se jeho život tvořený z podstaty Celku, potažmo jeho interakce a vztahy s druhými opravdu zkvalitnily a zlepšily, a to nikoliv díky činnosti druhých, ale díky jeho vlastním činům pramenících z vlastní osobní proměny hodnot, vnímání vědomí, rozhodnutí a chování, kterými přestane na úrovni Celku ubližovat či škodit sobě či druhým.
Proč je třeba zaměřit se na harmonizaci svého systému vědomí a jeho sladění s Bytím Celku (nikoliv manipulovat s druhými pod vlivem interpretace mysli, potažmo měnit odraz projekce svojí mysli)?
Harmonické tvoření a bytí vychází z člověka, nikoliv z prostředí a systému, ve kterém se vyrůstá, dospívá a žije.
Pokud člověk nežije v souladu s universálním řádem Bytí jako Celku a jeho principy, dějou se mu v životě situace, která mu působí nejrůznější disharmonie, které na svoji kůži prožívá a v hmotné realitě svého bytí a které se projevují jako nejrůznější problémy ve vztazích, konflikty, potíže a jiné projevy nesouladu, odporu a boje.
Člověk je tak Bytím jako Celkem (jehož je ze svojí bytostné podstatné nedílnou součástí) probouzen a zastavován, aby se na danou situaci zaměřil a skrze sebe přezkoumal, čím si takové projevy (důsledky) nevědomě svojí vůlí stvořil (tj. jakým svojím postojem, rozhodováním a chováním se odkloňuje od universálního řádu Bytí jako Celku a jeho principů) a je Bytím jako Celkem veden k sebe-nápravě, tj. rozpoznání svého nevědomého rozhodování a chování (vycházející z jeho egoistické vůle) a dobrovolné sladění se s vůlí Bytí jako Celku, ve kterém harmonii mezi všemi bytostnými části (stvořeními) udržuje a obnovuje universální řád a jeho principy jednoty a rovnováhy, na kterých pak funguje holistická (boží /vyšší) spravedlnost.
Člověk je tak skrze svoje obtíže a zastavování veden Vědomím/Bytím Celku k jejich přirozené a dobrovolné (se svým souhlasem) nápravě tak, aby se mu již neděly, tj. narovnal svoje určité pokřivené (nevědomé) myšlení a dosavadní chování, které ho vede do bytostného rozporu se sebou nebo jinými bytostmi, které jsou také součástí Bytí jako Celku, které ho skrze tento rozpor upozorňují na jeho vlastní odklon či nesoulad s principy universálního řádu a tedy i od prožívání harmonie.
Každý je tak veden ke slaďování sebe a svého celistvého vědomí (bytí) do jednoty s Vědomím/Bytím jako Celkem, ve kterém panuje přirozený universální řád a jeho principy, ze kterého vychází podpora a vedení k přijetí a vykonávání “vlastní svébytné a autonomní odpovědnosti člvoěka” za své nevědomé rozhodnutí a činy, které s ním kolidovaly, ale i přirozená/vrozená lidská práva, která člověku náleží bezpodmínečně skrze jeho vrozený původ a bytostnou podstatu, nikoliv jako odměna, výsluha či protislužba za jeho poslušné či žádoucí chování ve společnosti.
Co mne dovedlo k přirozené spravedlnosti, která nás skrze vlastní rozhodování a chování učí, kultivuje a směřuje do harmonie (narozdíl od té světské spravedlnosti, která řeší pouze důsledky a projevy, jež jen odrážejí nerovnováhu
Z mé osobní i profesní zkušenosti, kterou jsem získala z různých rolí, které se v tomto systému zabývají výkonem světské spravedlnosti, jsem postupně došla k závěru, že pravidla nastavená pro výkon advokacie i celý koncept výkonu spravedlnosti prostřednictvím soudnictví jsou legislativně nastaven vůči všem lidským bytostem nepřirozeně a velmi komplikovaně. Nepřirozeně proto, že v konečném důsledku v lidech neprobouzí přirozenou potřebu žít sám spravedlivě, tedy ve vyvážené harmonii se sebou a druhými (Celkem), ani mu k tomuto cíli nepomáhá svoji osobnost kultivovat a rozvíjet. Neřeší se podstata, ale jen důsledky.
Advokáti jsou placeni za to, že v nastaveném systému tzv. umí chodit a znají pravidla, jsou oceňování za své výsledky postavené na přesvědčování a mentálních interpretacích situací a chování svých klientů v nich před jinými lidmi (soudci), kteří tyto jejich interpretace hodnotí a rozhodují o životech lidí z uměle nadřazené pozice či role svojí autority a moci, aniž by tito odborníci naslouchali hlubším potřebám lidí, kteří jejich služby využívají spíše ze strachu a nutnosti, než z pocitu skutečné potřeby.
Tou je nasměřování daného člověka k vnímání Celku skrze porozumění, přeladění na jeho skutečnou, bytostnou podstatu a harmonické tvoření z duchovní podstaty (nikoliv z egoistické musli oddělené od vnímání Celku).
K čemuž nevede cesta vycházející z rozumového posuzování chování, jeho souzení a následného odsuzování k určitému pro společenost žádoucímu chování, které vychází primárně z povinnosti a závazkům k druhým (společnosti), nikoliv z bytostné vlastní odpovědnosti k sobě a vůči svému životu, se kterou se pojí dobrovolné rozhodnutí člověka věci napravit a posunout se.
Výkon advokacie i soudnictví fungují na nepřirozeném duchovně zastaralém (feudálním) konceptu, že spravedlnost tvoří a přináší nějaká smyšlená mocenská autorita (Bůh, panovník skrze své podžízené vazaly a soudy či stát), nikoliv vědomé lidské rozhodování a chování člověka, který vnímá, ctí a ve svém životě přirozeně dodržuje jednotné universální principy Bytí, které z podstaty existující jednoty všeho stvoření udržují mezi bytostmi v tomto Celku přirozenou harmonii tím, že spravedlivě dopadají na každou bytost, jež je součástí tohoto Celku.
Člověk, který skrze svoje vědomí/podstatu ovládá svoji vůli, potažmo chování, je schopen vnímat i tuto přirozenou vyšší spravedlost, která ho do tohoto souladu směřuje a vede tím, že mu skrze jeho naladění na život ukazuje, čím a jak se od nich odkloňuje či škodí Celku a vede k nápravě.
Současný systém však člověka vede do opaku, ve kterém toto spojení se životem ztrácí, pokud místo svému srdci a duchu naslouchá mysli a kalkulujícímu rozumu, který ho vede k poslušnosti a dodržování lidských pravidel, které ke skutečné spravedlnosti mezi lidmi nevedou, ale podporují jejich falešnou moc a nadřazenost nad druhými, které ovládají skrze svoje společenské postavení.
Pravidla se vyznačují svojí složitostí, komplikovaností a rozdělováním lidí do škatulek podle funkcí, rolí a jiných vnějších znaků, se kterými se pak z rozhodnutí umělé autority pojí jisté výhody, privilegia a výsady, jichž požívají oproti jiným kteří tato kritéria nesplňují.
Proto, pokud se člověk chce či vědomě rozvíjí ve svém duchu (který ho spojuje s vědomím Celku) a dorůstá či dospívá do své pravé bytostné podstaty a vnímání souvislosti a Celku, nenechává se manipulovat, šálit, svádět ani jinak ovládat skrze tzv. falešné světlo (tj. egoistickou mysl projevující se jako necitlivý kalkulující podmíněný rozum, který si hraje na pána-boha, ačkoliv je ve skutečnosti jeho služebník).
Je skrze život směřován a veden si uvědomovat svoje vlastní hodnoty, postoje, rozhodnutí a chování a k jakým následkům (odpovědím) ho vedou a co jimi tvoří.
Ty, které jeho vědomí omezují, svazují či vedou do určitého utrpení a bolesti (která se projevuje v této souvislsti v něm či v jeho vztazích), je člověk veden či nucen postupně sám za sebe vědomě měnit tak, aby se postupně slaďovaly a souznily s jeho skutečnou (lidskou) bytostnou podstatou.
A sám vědomě rozvazoval a transformoval ty z nich, které sebe i druhé směřují a vedou do nepřirozeného (umělého) stavu nerovnocennosti, vazalství, závislosti a zaprodávání svojí bytostné podstaty a lidské důstojnosti výměnou za dočasné výhody, privilegia či zdánlivě elitní postavení ve společenosti, které nevychází z jeho přirozených kvalit a cntností, ale z jeho nectností a křivení se do jakési role oběti v postavení podřízeného vazala či nadřízeného pána, který vazala ovládá.
