Proč je bytostně důležité harmonizovat svůj postoj k životu jako celku v duchu principu jednoty (jang) a též rovnováhy (jin)

Každý kdo se svým jednáním podílí na tom, že sebe i druhé „motivuje“, „svádí“ či „podporuje“ k/v pokřivování „klíčových kvalit a hodnot lidství“, potažmo k nectnostem, jakými je „pýcha“ (povyšování nad druhé skrze falešnou/nepravou identitu a kult osobnosti“) a „zištnost“ (zneužívání a těžení z činnosti druhých na jejich úkor či proti jejich svobodné vůli), anebo je svým vlastním záměrným jednáním a nastavováním podmínek pro fungování ve vztahu „otravuje a vede k apatii, nezájmu a nedobrovolnému odchodu či vydělení se z daného společenství („exkomunikaci“), jehož je příslušníkem či členem (a to buď skrze svoje „hmotné zrození“ na konkrétním území planety Země, anebo skrze svoji „svobodnou volbu svého povolání/službu pro společenství“), se nevědomě či vědomě „odděluje od svojí svrchované, autonomní, bytostné, duchovní podstaty (svojí primární autority a svojí tvořivé moci)“ a tedy i od naladění na „harmonii“. Toto oddělení vede k tomu, že taková bytost nemůže být přirozenou vůdčí autoritou – inspirací – ani ve vztahu k ostatním lidským bytostem, se kterými  spolutvoří jedno společenství. Naopak tím, že podléhá hmotnému egu/falešné světlu, které v něm nerozvíjí jeho pravou podstatu/světlo/ducha (tj. jeho vlastní vrozenou přirozenost, jedinečnost a kvality), ale „kult vlastní osobnosti (se kterou se pojí i „dokazování svojí hodnoty druhým“), propadne se taková lidská bytost do „nevědomosti“, ve které druhé lidské bytosti „neinspiruje“, ani v nich „neprobouzí v projevu jejich vlastní bytostnou podstatu/světlo/dobro, ale „to samé co má v sobě, tedy jejich osobnost/ego/stín. Skrze svoje vlastní „zastínění“ taková bytost tvoří utrpení nejen pro sebe, ale i pro druhé lidské i jiné živé bytosti (které mohou hraničit s vazalstvím a otroctvím).

Tím, že se člověk/lidský jedinec odděluje od své skutečné bytostné duchovní podstaty (pravé jedinečné identity, která je zdrojem jeho tvořivé moci), jeho falešná identita/osobnost „omezuje“ jeho svobodu/volnost (svobodnou volbu), anebo svoji odpovědnost, kterou nese za svoje svobodné projevy a volby. Tímto odtržením těchto dvou kvalit dochází k tomu, že jedinec se odpojuje od svojí autonomní svrchovanosti (ze které vyvěrá úplná tvořivá moc – kompetence“ usměrňovat v prostoru bytí „životní děje“ a měnit „životní podmínky ku prospěchu sebe i druhých“ bez karmického zatížení). Bez této úplné (celistvé) tvořivé moci nelze bez karmických důsledků narovnávat, vyvažovat a harmonizovat „bytostný vztah k sobě a životu“, tím pádem ani od něho odvozené vztahy s jinými živými bytostmi (které nelze skrze vlastní pokřivení vyvést ze stavu „disharmonického pokřivení a faktické nefunkčnosti“) a tedy ani vztahy, které máme ke všemu, co vzešlo z lidské mysli (systém, stát atd.).

Proto je v současné době klíčové „harmonizovat“ svůj bytostný vztah k životu jako celku (tj. k sobě a druhým) v duchu jednoty a rovnováhy, tedy nikoliv jen v duchu „svojí vrozené nadřazené Jednoty s Bohem či Stvořitelem (a tedy svojí vrozené svrchovanosti“ = mužský princip), ale současně také v duchu „Rovnováhy“ (tj. v duchu lásky, rovnocennosti a sounáležitosti k planetě Zemi, určitému prostoru bytí/vlasti/společenství s jinými lidskými bytostmi  – ženský princip).

Neboť od kvality = vyváženosti našeho bytostného vztahu k Životu jako celku se utimátně „odvíjí“ naše vnitřní harmonické/ disharmonické naladění na ostatní vztahy k druhým bytostem, zemi, přírodě, lidem, zvířatům, stromům, rostlinám a vůbec všemu stvořenému.

Autorka:  Daniela Šenarová