Holistika  je “universální vědní obor”, který se zabývá uceleným (komplexním) řešením ze třech úhlů (z duchovního, duševního a materialistického úhlu pohledu, který v sobě nenásilnně a souladně (harmonicky) skrze universální principy propojuje projevenou i neprojevenou živoucí bytostnou podstatu Existence do jednoho celistvého celku.

“Holistický přístup”uznává na prvním místě člověka, jako živou, přirozenou, svébytnou a tvořivou bytost (nikoliv systém ve smyslu, co by mělo a nemělo být, tedy programové nastavení a rozum/logiku) a současně respektuje jeho svébytnou vůli (obnášející svobodnou volbu a odpovědnost, kterou si v jednotném duchu nese za výkon této svébytné vůle do doby, než se jedinec sladí s universálním vůlí Vědomí Celku. Z holistického pohledu je tak každá živá bytost “komplexním celkem”, který tvoří nejen “hmotné vědomí” těla, emocí a mysli (neboli ego), ale i “jemno-hmotné vědomí” projevující se jako cítění a prožívání (neboli duše) a také “nehmotné vědomí” pozorující a uvědomující si sebe sama (neboli duch). Tyto tři roviny či části vědomí jsou vůči sobě navzájem rovnocenné a tvoří dohromady jednotu, skrze kterou je lidská bytost spojena či naladěna na Universální Bytí (Boha/Vesmír/Stvořitele), jeho řád a principy, neegoistickou vůli, klid a nepodmíněnou lásku (projevující se jako laskavost). S tímto Celkem tvoří lidská bytost jeden jediný Celek, když s ní sladí svého ducha (svoji tvořivou universální bytostnou podstatu) a svoji egoistickou vůli a projevy z ní plynoucí.

“Holistické obory” (mezi které patří nejen “holistická medicína, ale i další “odvětví a obory”) se zabývají se přirozenou harmonizací celkového systému živoucího vědomí” a nikoliv jen určitou částí Celku, které se děje na úkor či potáčení funkcí jiné části Celku).

Holistické obory se proto principiálně zabývají “komplexním vnímáním a nenásilným sjednocováním jednotlivých částí živoucího Vědomí – jež spolu tvoří vzájemně harmonizující interakce a vztahy – do jednoho přirozeného funkčního Celku/Jednoty/Holosu, a to v “duchu přirozeného universálního řádu, jež udržuje rovnováhu a jednotu těchto částí s Bytím jako Celkem” a kterému z povahy svojí stejné podstaty podléhají všechna živá stvoření a jejich společenství jako “komplexní organismy včetně přírody.

Holistické obory přitom z tohoto universálního (jednotícího) pohledu komplexně zkoumají harmonické i disharmonické (neboli souladné a nesouladné) projevy a chování “živých bytostí” včetně jejich systémového nastavení a fungování, a to jak z “úrovně jejich indviduální bytostné podstaty bytí” (tj. jako jednotlivce/bytosti/stvoření), tak i z úrovně jejich “kolektivní a “universální” podstaty bytí” (tj. jako “určitého kolektivu či společenství” bytostí stejného druhu, které se vůči sobě jistým předvídatelným (tedy systémovým) způsobem vztahují a chovají, a to v závislosti na “určité kvalitě prostředí a konkrétních životních podmínkách“, jemuž je vystaveno vědomí těchto jednotlivých bytostí jako jeden celek. Přitom mohou zkoumat i zdravou či nezdravou míru jejich závislosti či nezávislosti na určitých iluzorních podmínkách a mentálních přesvědčeních, které lidi činí ovladatelnými a manipulovatenými.

Holistické obory objevují skrze “nezávislé souhrnné pozorování” přirozených projevů jednotlivých bytostí a jejich chování v rámci vzájemných interakcí a vztahů “všeobecné či universálně fungující přirozené principy a zákonitosti”. A dále s nimi pracují tak, že jejich platnost (funkčnost) zpětně prakticky ověřují tím, že je prakticky aplikují ve formě “metod, ucelených postupů či nástrojů a vynálezů”, které jednotlivé bytosti či autonomně fungující části daného celku podporují, vedou, směřují či motivují k takové změně svého závislého či destruktivního chování.

Jejich přímým účinkem je, že přirozeně a samočinně uvedou škodlivé, disharmonizující a poškozené interakce/vztahy mezi bytostmi (které jsou částmi jednoho Celku) zpět do přirozené harmonie, pokud mezi nimi dojde k “obnovení či udržování vědomí existující jednoty a rovnováhy”.

Holistické obory se odlišují oproti těm tzv. “konvenčním” (které se zaměřují na pouhé “potlačení či odstranění “hmotných příznaků”, jež jsou jen adekvátními a autentickými “projevy bytostné podstaty života” signalizující jistou nerovnováhu/disharmonii existující v systému vědomí dané bytosti) především tím, že obecně přistupují k řešení “celistvě” a komplexně, tj. z uceleného pohledu na všechny tři bytostné úrovně Života tvořící jeden Celek/Holos/Jednotu, které fungují na určitém universálním jednotném principu.

Tedy nejen z pohledu a principů fungujících na “materiální” (fyzické/projevené) úrovni Existence, ale také z pohledu úrovně “metafyzické či duchovní” (neprojevené, universální, tvůrčí, přirozené/bytostné a sjednocující), jakož i z úrovně “duševní” skrývající jednostranné, destruktivní a pokřivené tendence a postoje daného jedince či bytosti/í k Existenci jako Celku, které jsou pak základem pro jejich “ztělesňování” nepřirozeného postoje a pokřiveného chování, jež je z “celkového úhlu pohledu” nespravedlivé a škodlivé, neboť v konečném důsledku působí utrpení samotnému jedinci či dané bytosti, popř. je “na úkor další bytosti/bytostí (a tedy dlouhodobě neprospívá Existenci jako Celku).

Mezi holistické obory, které se zabývají přirozenou a nenásilnou harmonizací systému lidského vědomí skrze praktickou aplikaci universální harmonizační metody “Holistické spravedlnosti, patří “Holistická ecoterapie” a “Holistické právo”.

Vědomá harmonizace bytostného vztahu člověka k Bytí jako Celku (holistická ecoterapie) se opírá o universální přirozené spravedlivé principy (které pracují ve prospěch Celku skrze vědomí každé bytosti (přirozené frekvece).

Universální principy přirozeně existují a fungují nezávisle na “hmotném odděleném vědomí (egu/mysli) a jeho tvoření z konceptů, myšlenek a interpretací nevycházejících z bytostného Vědomí Celku (Podstaty Bytí = Existence), a tím pádem musejí korigovat bytosti nerespektující a porušující jejich fungování (nepřirozené frekvence). Tato korekce se děje skrze životní děje a projevy dopadů a důsledků vzniklých z pouhého myšlení, rozhodování a chování bytostí odděleného od jejich přirozené podstaty (Vědomí Celku), které nerespektuje ani existenci těchto universálních přirozených principů, ani skutečnost, že lidé jsou bytostnou součástí jednoho Celku.

V tomto ohledu universální principy harmonizují vědomí každé živoucí bytosti tvořící bytostnou součást Celku s Vědomím tohoto Celku a jeho kvalitami a hodnotami, které chrání tím, že spravedlivě bytostem přinášejí zpětnou vazbu o stavu jejich vědomí a jeho naladění skrze jejich vztahy.

Vztahy jsou tak klíčovým nástrojem harmonizace nebo také disharmonizace, neboť skrze může každá bytost poznat, kde je její frekvence vědomí sladěna či rozladěna s Vědomím Celku.

Universální přirozené a věčné principy tedy směřují či navigují bytosti k probouzení a uvědomování si své pravé přirozené/vrozené podstaty (přirozené frekvence) a také k rozpoznání svého vlastního pokřivení a podlehnutí mysli (nepřirozené frekvence). Universální principy ze své podstaty stvoření udržují mezi bytostnými částmi Celku tvořené duchem-duší-tělem přirozenou jednotu a rovnováhu (harmonii).

Přirozená holistická spravedlnost respektuje a funguje podle universálního řádu Bytí a jeho jednotných universálních (holistických) principů a ve svém projevu z Podstaty Vědomí jako Celku směřuje lidského jedince k rozpoznání jeho egoistické, tj. egem oddělené = pokřivené = vlastní vůle jedince od Vyšší vůle Celku (která funguje na jednotném a prospěšném duchu pro všechny bytostné části tohoto Celku).

Dále ho tyto universální skryté síly představující holistickou spravedlnost (jakožto spravedlivý universální princip pramenící z vědomí Celku, jehož je každý lidský jedinec součástí skrze svoji vrozenou bytostnou podstatu) vede k znovu obnovení a propojení či sladění vlastní svébytné vůle jedince do souladu s jednotými principy Vědomí Celku, které udržují přirozenou Rovnováhu a Jednotu (potažmo harmonii) v tomto Celku, k jejich rozpoznání a respektování, jakož i k pokornému (bezodporového) přijetí karmických důsledků vzešlých z nevědomého tvoření pocházejícího z egoistické vůle daného jedince či jejich skupiny, kterým byly porušovány bytostné principy jednoty a rovnováhy fungující v úrovni Vědomí Celku.

Záměrná/vědomá harmonizace je určena pro ty, kteří se chtějí do řešení situace sami aktivně zapojit a nechtějí se vzdávat svojí tvořivé moci, rozhodování a aktivního chování, které skrze přirozenou holistickou spravedlnost směřuje k vyrovnání/vyvážení vztahu mezi účastníky daného vztahu a ke změně/transformaci prožívání daného neprospěšného vztahu “v odporu” (tj. z polarizované role “oběti = altruisty, zažívajícího na svůj úkor, či “pachatele = egoisty chovajícího se na úkor jiného do rovnocenného svébytného partnera, který se prožívá a chová jako suverénní jedinec/tvůrce a současně přirozeně laskavá, spravedlivá, narovnaná = vyrovnaná bytost, která v sobě vybalancuje svoji jedinečnou kvalitu vědomí/světla, tak i svoji universalitu (součást Bytí jako Celku).

Přirozená spravedlnost rozvíjí člověka a jeho vrozené kvality v laskavém férovém duchu, který ho postupně vede do jednoty a rovnováhy a nabízí mu prostor a možnost se učit a prohlubovat svoji schopnost dobrovolně napravovat svoje destruktivní duchovní záměry, nevyrovnané postoje, rozhodnutí a chování (a tím i přetvářet svoje disharmonické, konfliktní a nevyrovnané vztahy v harmonické skrze jejich spokojené prožívání).

Přirozený proces záměrné/vědomé harmonizace člověka a jeho bytostného vztahu k životu jako celku se děje skrze dobrovolné poznávání a dobrovolné napravování svých vlastních duchovně pokřivených záměrů a destruktivních duševních tendencí chovat se na úkor Celku (k egoismu či altruismu), jakož i vlastních postojů a rozhodnutí, souhlasů a nesouhlasů, na které navazují projevy chování ve vztahu k sobě a druhým zároveň, které člověka vedou do vnitřního omezování či rozpínání, harmonie či disharmonie, které se pak propisují do jeho těla jako “určitá nemoc či uzdravení, nebo určitý kvalita či  nekvalita. Tento vnitřní stav se pak projektuje skrze mysl do vnějšího prostoru vědomí a promítá se skrze vztahy s druhými, což se pak spravedlivě a pravdivě projevuje z duchovní podstaty Celku do individuálního života daného člověka. To jak člověk napravuje svůj bytostný vztah k životu jako Celku, probouzí a rozvíjí, anebo naopak uspává, jeho vrozené lidské hodnoty a kvality (jako je např. svébytnost), které tvoří jeho lidství.

V rámci “vědomé/záměrné harmonizace svého bytostného vztahu k životu jako celku” v duchu přirozené spravedlnosti si sami odpovědně rozhodujete, kdy cítíte, že potřebujete ve svém životě harmonizační podporu, přičemž v duchu přirozené holistické spravedlnosti nesete svoji osobní odpovědnost za to, jak se v daném procesu budete nejen sami svébytně chovat, ale i za efekty, dopady a výsledky, které si tím vyvoříte.

Budete “respektovaným svébytným pánem či paní” svojí konkrétní životní či vztahové situace, který se ohledně jejího řešení “svébytně” (tj. svobodně a odpovědně) rozhoduje podle sebe s tím, že holistický právník zastává postavení toliko “průvodce harmonizací Vašeho vztahu podle přirozené spravedlnosti” a “zajišťovatele odborné podpory” a “dobrovolného doporučovatele” Vašeho postoje a jednání pro přirozeně spravedlivé řešení v daném vztahu, ve kterém jste dotčeným účastníkem”.

Holistická ecoterapie se pak zaměřuje na “záměrnou/vědomou harmonizaci” bytostného primárního vztahu člověka k Bytí jako Celku, od kterého se pak odvíjí ostatní vztahy k bytostem, jež jsou součástí jednoho Vědomí a Bytí jako Celku. Vědomá harmonizace člověka a jeho vztahů probíhá v jednotném duchu universálních principů jednoty, rovnováhy a legitimity, na kterých funguje holistická spravedlnost.

Holistické právo se pak věnuje navrhování, doporučování, analýze, změně či opouštění takových pravidel pro regulaci vztahů, potažmo chování jedinců vůči sobě (které se dějí mezi lidmi v rámci dohod, smluv, zákonů a jiných předpisů, popř. v jednostranných autoritativních rozhodnutích), které nekolidují s universálním řádem Bytí Celku a jeho principy, na kterých se tvoří a udržuje harmonický jednota a rovnováha. 

Holistik z obecného pohledu je průvodcem záměrnou/vědomou harmonizací lidského systému vědomí do souladu s Bytím jako Celkem, potažmo je pak harmonizátorem vztahů pomocí určité universální metody, která nenásilně/vědomě vede a směřuje člověka k vylaďování a narovnávání svého primárního vztahu k sobě jako Existenci/celistvému Bytí/Životu jako Celku.

„Holistický právník a průvodce harmonizací vztahů podle přirozené spravedlností“ je pak právník terapeut, který primárně respektuje universální řád Bytí a jeho principy včetně fungování přirozené spravedlnosti, díky kterým umí vidět, objasňovat a odhalovat skutečnou duchovní podstatu projevových vztahových obtíží a disharmonií, které si člověk tvoří svým pokřiveným vztahem k Bytí jako Celku, jež člověka upozorňují na jeho pokřivení či odklon od fungování přirozeného řádu a vrací ho zpátky k tomu, aby se napravil do jeho souladu.

Co je klíčovou rolí holistického právníka a průvodce Vědomou/Záměrnou harmonizací vztahů podle universální metody holistické spravedlnosti?

• Při vědomé harmonizaci vztahů holistický právník a průvodce aplikuje na každého člověka a jeho tvoření universální metodu – holistickou spravedlnost (která funguje v duchu universáního přirozeného řádu a jeho principů jednoty, rovnováhy a legitimity). Universální řád a jeho pravidla ctí jako svrchovaný, kterému je jakýkoliv jiný řád pravidel stvořený bytostmi podřízen.
• Proces vědomé harmoniace staví na „tvořivém spravedlivém řešení s aktivním zapojením všech, kteří jsou konkrétní životní situací osobně dotčeni, přičemž nikoho k Záměrné harmonizaci svého vztahu k Bytí/Celku nenutí, jen ji nabízí.
• Při Vědomé harmonizaci vztahů respektuje jak lidskou autonomii a její kvality, tak i lidskou jedinečnost a tedy i odlišnost subjektivního vnímání skrze svůj jedinečný systém vědomí. Staví na vrozeném potenciálu každé lidské bytosti, která je svébytná ve svých rozhodnutích, za které nese svojí plnou duchovní odpovědnost.
• Současně přitom holistický právník a průvodce ctí universální rovnocennou a celistvou bytostnou podstatu všech lidských bytostí, kterou nepovyšuje, ani neponižuje nad sebe či jiné. 
• Holistický právník a průvodce staví svoji činnost na šetrnosti k lidským zdrojům a dodržuje universální princip „Legitimity“ (svobodně poskytnutého souhlasu svébytnou bytostí skrze její rozhodnutí či volbu).

Zásadním rozdílem v kompetencích a činnosti „advokáta“ a „holistického průvodce spravedlností“ je, že advokát činí pro/za klienta konkrétní úkony ve vztahu k protistraně, kdežto „holistický průvodce spravedlností“ nic za žádného klienta nekoná, protože nikoho nezastupuje.

Holistický právník působí jako neutrální harmonizátor vztahů tak, že podporuje jedince ve vlastním činění a konání zapojením vlastních sil a vede je k rozpoznání a přijetí odpovědnosti za svá rozhodnutí a chování a jejich dobrovolné nápravě, pokud byla ve vztahu k Bytí jako Celku škodlivá či na úkor sebe nebo druhých.  

Holistické právo – jednotný universální řád Bytí (jednotně spravedlivý nejvyšší princip jednoty a rovnováhy) a skrze vědomí sjednocuje protiklady a polarity do jednoho funkčního celku 

Přirozené právo – rovnost a volnost ducha a svobodu člověka, zákaz škodění, důraz na cítění, legitimitu, mravnost a na lidskou důstojnost, se kterou se pojí ochrana vlastní osobnosti a vůle a zákaz zacházet s člověkem jako objektem cizí zvůle a pouhým prostředkem uspokojování potřeb státu či jako objektem/věcí soužící k plnění potřeb jiného – nevýhoda nemá donucovací prostředky, staví na dobrovolnosti, deklaracích a rovnoprávních dohodách.

Pozitivní právo – právo vytvořené myšlením člověka a tvoří mentální interpretace a představy o tom co je a není správné a žádoucí, klade důraz na legalitu (zákony), kterými zakotvuje a ukládá (a to i právním fikcím – právnickým osobám) oprávnění a povinnosti a má donucovací prostředky.

Na Holistické právo (které se zabývá přirozenou harmonizací polarit vědomí člověka a vyrovnáváním jeho systému vědomí do souladu s universálním řádem bytí a jeho principy, jejichž dodržováním se přirozeně tvoří soulad/harmonie s Bytím jako Celkem) navazuje či z něho vyvěrá  tzv. PŘIROZENÉ PRÁVO (lat. ius naturale), které ve své podstatě znamená právo nepsané, věčné, univerzální a autonomní, které je nezávislé na státu či jiné umělé autoritě, jež je zdrojem uměle a účelově vnuceného (heteronomního/nepřirozeného/neautonomního práva, což je např. právo EU).

S přirozeným právem se často slučuje či prolíná obyčejové či zvykové právo. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace lidem a státem (popř. společenstvím států v rámci mezinárodního práva), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě. Zvykové právo je právní systém založený na právních obyčejích, které se v určitém společenství ustálily a jsou všeobecně uznávány, sankcionovány a dodržovány. Zvykové právo může být psané i nepsané. Zvykovým právem se řídily například barbarské kmeny v době stěhování národů, nebo slované, kteří měli svoje kopné právo. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny mezinárodného práva. Za součást zvykového práva lze považovat i kopné právo Slovanů.  Kopné právo je soubor lidových ekonomických, politických, právních norem a zvyklostí, světská samospráva, moderně lze říci “nejvěrnější” forma tzv. přímé demokracie. Podle některých podkladů zasahovalo ne jen do správy činnosti komunit, ale též do trestního práva při řešení sporů a vážných deliktů. Kopné právo bylo založeno na spiritualitě a tradicích slovanských Rodů. Tato forma práva byla na rozdíl od vlády nad státy udržována v souladu s přírodou a tradicemi předků.

Základním a společným rysem přirozeného práva je universální rovnost všech lidských bytostí daného společenství, ve kterém se přirozené právo praktikuje, a to z pohledu jejich vrozené universální podstaty, dále požadavek spravedlnosti a zákaz diskriminovat kteroukoli lidskou osobu (včetně sebe) a konat nespravedlivě na její úkor či k její škodě.

Holistické (boží – universální) právo je propojeno s přirozeným právem svojí podstatou a vědomou povahou (že toto právo má svůj původ/kořen ve zdroji a projevu světla, jež se projevuje a vychází jen z živoucí podstaty každého stvoření/bytosti) nadřazeno umělému pozitivnímu právu, jež se již netvoří z přirozeného vědomí, ale mysli a jejích konceptů o umělé autoritě – státu, potažmo připouští další smyšlené, reálně neexistující, subjekty práva obecně označované jako “právnické osoby”. V tomto duchu Holistické, potažmo Přirozené právo respektuje tedy jen taková pravidla pozitivního práva, která z něho pramení, respektují hodnoty, ze kteých pramení (lidské a jiné živé bytosti) a svými záměry a účinky neobcházejí a nekolidují s universálním řádem bytí a jeho principy a současně plně respektují svébytnost člověka a jeho lidskou důstojnost, jakož i jeho přirozené právo na svébytnou volbu/vybrat si to, co s jeho vědomím ladí, jakož i jeho rozhodnutí projevit souhlas či nesouhlas.

Základním principem přirozeného (neumělého) práva je rovnost a důstojnost každého člověka bez ohledu na jeho vnější znaky (a tedy i bez diskriminace), která je chráněna jako klíčová hodnota či princip (člověk nesmí být objektem cizí/státní vůle, ale subjektem vlastní svébytné a autonomní vůle, která je vědomě či nevědomě projevem vyšší vůle Bytí jako Celku), jakož i vrozená/přirozená lidská práva patřící každé lidské bytosti bez diskriminace. Lidská svoboda a rovnost před zákonem tvoří základ ideje lidských práv. Tato idea vznikla z přesvědčení liberálních myslitelů 19. století, že je třeba zřídit společnost uznávající určité hranice svobody, jejichž překročení není nikdy povoleno. Svoboda může být zaručena pouze tehdy, je-li nezávislá na vládní moci. Pravidla, která tuto svobodu stanovují, je třeba vyvodit ze samotné lidské existence. Lze jim říkat vrozená práva, slovo Boží či přirozené právo.

Přirozené právo – na rozdíl od pozitivního práva (na kterém prakticky vzniklo nepřirozené pojetí i umělá autorita státu jako jeho zdroj) – staví na vrozené existující vnitřní autoritě živé bytosti = duchu (jako universálního Vědomí pramenícího z duchovní podstaty/Bytí každého člověka), dobrovolnosti, respektu k lidské důstojnosti (jako určité hodnotě či kvalitě Vědomí/Bytí), jakož i na svébytné vůli každého lidské jedince (tj. vlastní vůle a projevu jeho vědomí, se kterou se pojí odpovědnost).

Pozitivní právo lze oproti tomu definovat jako systém pravidel, které pramení z myšlení a projevů lidské vůle, který působí na své adresáty, aby se tomuto pozitivnímu právu poslušně podřídili tak, aby určitým způsobem jednali z povinnosti (bez ohledu na svou vlastní vůli či záměry). Pozitivní právo je spojeno s určitým legitimně existujícím a uznaným normotvůrcem, které se projevuje z uměle vytvořené autority (např. císaře, jiného panovníka, státu) a v určité formě (např. zákonů) a porušení těchto zákonů (protivenství se vůli této nadřazené umělé autority a uloženým povinnostem) je spojeno s nepříznivými následky pro neposlušného.

Jaké má tedy Přirozené právo znaky? Pokud se necháme inspirovat antikou, pak nám dobrý základ poskytl římský právník Marcus Tullius Cicero (106 př. n. l. – 43 př. n. l.). Podle něj je přirozené právo (Ibbetson 2018: 567):

1. vlastní všem lidem a není omezeno na konkrétní místo;
2. v souladu s opravdovým rozumem a není nutné jej vykládat (interpretovat), aby jej bylo možné použít;
3. pevně zasazeno do přírody;
4. neměnné v prostoru a čase;
5. základní, tj. nemůže být ničím nahrazeno ani odstraněno.

Přirozené právo z tohoto důvodu můžeme vnímat jako doporučení a návody, jak bychom se měli každý sám za sebe vůči druhým chovat, či jaká rozhodnutí, příkazy nebo činy jsou projevem lidského s(vědomí), férové a spravedlivé a tedy je lze považovat za správné. Přirozené právo může souviset tedy i s tím, jakou kvalitu mají mít pravidla, která chápeme jako právo-platná či právní, a která pramení z výkonu státní či veřejné moci. Vztah mezi přirozeným a pozitivním právem můžeme také vymezit vztahem k zásadě lex iniusta non est lex (tedy zásadě, že pokud zákon není spravedlivý, není to zákon).

S vládou pozitivního práva se upřednostňuje princip legality či zákonnosti, protože se s nimi pojí i vykonstruovaná nadřazenost určité vymyšlené autority (např. stát, potažmo panovník či parlament) a podřízenost člověka, který je povinen dodržovat určitý zákon (pravidla) vydaný touto autoritou, se kterou členové společenství či jeho většina souhlasí a dedržuje, pokud je takový zákon vydán v mezích, na základě postupu a ve formě, jež se opírají o určitou společenskou dohodu – ustavující zákon daného společenství legitimizující zřízení této uměle vytvořené autority (např. ústavou). 

To znamená, že výkon veřejné moci podléhá obecným právním pravidlům, která jsou dána předem (to znamená, že nejprve musí existovat pravidlo a teprve na jeho základě může veřejná moc a její autorita jednat), a která jsou vykládána a aplikována právními profesionály, kteří respektují vnitřní pravidla právního systému a nezohledňují skutečnosti, které nemají právní význam (Veitch et al. 2018: 144). Tím jsou dány dostatečné procedurální záruky, které odlišují výkon práva od násilí nebo svévole. Všechny tyto znaky jsou však spíše formálního charakteru – jedná o záležitost formy, která musí být splněna, aby bylo rozpoznatelné, že se jedná o právo (obecná právní pravidla).

Holistická spravedlnost je přirozeně dějící se spravedlivé vyvážení či vyrovnání proti-kladných polarit (protikladů) na všech třech úrovní sytému vědomí člověka (Nevědomí, Podvědomí a Nadvědomí skrze Vědomí/živé světlo/svatého ducha) do jednoho jediného Celku v duchu universálního řádu Bytí a jeho principů bytostné jednoty, rovnováhy a legitimity (vycházející z vědomého souhlasu), jež ve vědomí působí na vědomé, podvědomé a nevědomé úrovni Bytí. Holistická spravedlnost se zaměřuje na sebe-harmonizaci (sebe-slaďování) lidského systému vědomí skrze navození přirozené rovnováhy v systému, a to sladěním se svojí skutečnou bytostnou podstatou/svým pravým Já/Bytím/energií lásky, jež je naladěno na universální principy/silami stvoření dohromady tvořící jednotný universální řád, který přirozeně udržuje harmonii mezi jednotlivými částmi v Bytí jako Celku.

Za Přirozenou spravedlnost lze nejvěrněji považovat princip stojící na férovosti, poctivosti, reciprocitě, morální spravedlnosti jako souměrné rovnováhy ve vztazích a zákazující škodění a jednání na úkor sebe, stejně jako druhého. 

Za Spravedlnost dle římského pozitivního práva se považuje spravedlnost ve formě zachovávání ekvity, doplněná slušností a rovností stran, která se opírá o tři složky:

1. honeste vivere – čestně žít, žít podle ustálených morálních norem a dodržovat zákony římského lidu.

2. neminem laedere – nikomu neškodit, hledět si svých věcí a konat vždy jen tak, jak by si sám člověk přál, aby se chovali ostatní.

3. suum cuique tribuere – každému dávat, co mu patří, neobohacovat se na úkor ostatních.

Jakékoliv rozpory, konflikty a spory ukazují na existující odpor člověka k životu jako Celku, kdy v rozporu se svým aktuálním naladěním a nastavením mysli nepřijímá určité skutečnosti, které prožívá ve své realitě a usiluje je ze své mysli je změnit.

Většina mezilidských sporů a konfliktů (které ústí rozkolem vztahu, potažmo pak právním a následně soudním sporem) pramení nikoliv primárně z nedokonalých dohod, smluv a pravidel, ale z neharmonického vnitřního naladění vnímání bytostného vztahu člověka k životu jako Celku, potažmo z jeho vlastního omezeného vnímání a nastavení jeho mysli.

Život se tedy neodehrává mimo nás, ale v nás.  Stejně tak se život neodehrává podle scénáře lidské mysli, potažmo tedy ani podle jednostranně výhodných dohod, pravidel, předpisů a zákonů, které nejsou tvořeny s harmonickým naladěním vůči Celku, anebo pokřivují a porušují universální principy Celku. Taková pravidla jsou pak jen marnou snahou a aktem, kterým jednotlivci upozorňují na svůj vnitřní odpor, který je nutí se životu. potažmo jeho určitým dějům, bránit, a to  omezováním volnosti života, potažmo vůle druhých lidí.

Harmonické tvoření a bytí vychází z člověka, nikoliv z prostředí a systému, ve kterém se vyrůstá, dospívá a žije.

Pokud člověk nežije v souladu s universálním řádem Bytí jako Celku a jeho principy, dějou se mu v životě situace, která mu působí nejrůznější disharmonie, které na svoji kůži prožívá a v hmotné realitě svého bytí a které se projevují jako nejrůznější problémy ve vztazích, konflikty, potíže a jiné projevy nesouladu, odporu a boje.

Člověk je tak Bytím jako Celkem (jehož je ze svojí bytostné podstatné nedílnou součástí) probouzen a zastavován, aby se na danou situaci zaměřil a skrze sebe přezkoumal, čím si takové projevy (důsledky) nevědomě svojí vůlí stvořil (tj. jakým svojím postojem, rozhodováním a chováním se odkloňuje od universálního řádu Bytí jako Celku a jeho principů) a je Bytím jako Celkem veden k sebe-nápravě, tj. rozpoznání svého nevědomého rozhodování a chování (vycházející z jeho egoistické vůle) a dobrovolné sladění se s vůlí Bytí jako Celku, ve kterém harmonii mezi všemi bytostnými části (stvořeními) udržuje a obnovuje universální řád a jeho principy jednoty a rovnováhy, na kterých pak funguje holistická (boží /vyšší) spravedlnost.

Člověk je tak skrze svoje obtíže a zastavování veden Vědomím/Bytím Celku k jejich přirozené a dobrovolné (se svým souhlasem) nápravě tak, aby se mu již neděly, tj. narovnal svoje určité pokřivené (nevědomé) myšlení a dosavadní chování, které ho vede do bytostného rozporu se sebou nebo jinými bytostmi, které jsou také součástí  Bytí jako Celku, které ho skrze tento rozpor upozorňují na jeho vlastní odklon či nesoulad s principy universálního řádu a tedy i od prožívání harmonie.

Každý je tak veden ke slaďování sebe a svého celistvého vědomí (bytí) do jednoty s Vědomím/Bytím jako Celkem, ve kterém panuje přirozený universální řád a jeho principy, ze kterého vychází podpora a vedení k přijetí a vykonávání “vlastní svébytné a autonomní odpovědnosti člvoěka” za své nevědomé rozhodnutí a činy, které s ním kolidovaly, ale i přirozená/vrozená lidská práva, která člověku náleží bezpodmínečně skrze jeho vrozený původ a bytostnou podstatu, nikoliv jako odměna, výsluha či protislužba za jeho poslušné či žádoucí chování ve společnosti.

Tvoření z naší podstaty vnímá a sjednocuje polarity a protiklady existující v našem systému vědomí do rovnováhy a mírnosti  (např. vnímá propojenost svobody  s odpovědností, která se projevuje jako svébytnost).

Narozdíl od naší skutečné a přirozené/vrozené podstaty (sjednocenného vědomí ducha, duše a těla) tvoření z falešného světla (kterou je mysl = ego opírající se o emoce, myšlenky a rozumem vykalkulované koncepty) vychází z nepřirozených frekvencí oddělených od zdrojového Celku. Proto takové tvoření vede bytostné vědomí, potažmo bytost, k projevování strachu, nedůvěry, odporu, izolaci, polarizaci, necelistvosti a odděleného vnímání sebe od druchých, které ignoruje Vědomí jako jeden propojený Celek.

Nástroje ega jsou zejména emoce strachu a povrchní myšlení ignorující holistické universální principy – skrze které mysl/ego bytostné vědomí potlačuje, ovládá a manipuluje. Ego se při tom opírá o “iluzi = představu = přesvědčení = víru v absolutní svobodnou vůli a vlastní moc/sílu rozhodovat se nezávisle na mysli nadřazenou vyšší vůli = sjednocenné vědomí Celku” (se kterou se v tomto naladění systému vědomí, potažmo nastavení mysli pak i pojí osobní = bytostná odpovědnost za projevy této egoistické tvorby = zvůle (kdy Celek pak vrací ve vztahu k dané bytosti všechny škodlivé důsledky stvořené z její “zvůle” tj. od Celku oddělené/svobodné vůle, kterými Celku uškodila či škodí), smyšlené koncepty/fikce, vymyšlená pravidla nerespektující jednotné universální principy dopadající rovnocenně na všechny části daného Celku, černo-bílé názory, přesvědčení a zkreslené interpretace směřující k poměřování a soutěžení o jejich správnost s druhými).