O harmonizaci lidského systému vědomí a čím se liší vědomá od nevědomé harmonizace a jaké typy harmonizace existují

 1. Harmonizace lidského systému vědomí (Nevědomá a Vědomá/Záměrná)

Harmonizace lidského vědomí (vědomá i nevědomá) přirozeně směřuje vědomí lidského jedince/bytost/člověka (a skrze něho lidstva jako celku) k dílčím a prohlubujícím se bytostným uvědoměním o sobě (jako o svébytném jedinci), stejně jako o „jednotném poli veškeré Existence“, a v návaznosti na to k postupné kvalitativní (nápravné) změně svých hodnot, svého myšlením pokřiveného vnímání, postojů a chování, kterými se neharmonicky ze své nevědomosti vztahoval k sobě i k druhým, tedy k Životu jako Celku.

Nevědomá/Přirozená harmonizace lidského systému vědomí, aby probíhala, musí se odehrávat v rámci „adekvátních“ životních a vztahových situací s „vhodnými bytostmi“, popř. i pod vlivem radikální změny „prostředí“ (tj. kulis), které Vědomí Celku či Existence na míru každému do života posílá a utváří s tím, že v „pravý čas“ (kdy je na to člověk „zralý“)  tyto okolnosti, podmínky a prostředí v duchu jeho posunu „promění“. Naopak v rámci „Záměrné či vědomé harmonizace“ má bytost možnost „svobodné volby“ skrze kterou může proces svoji zaměřenou svébytnou vůlí a vysloveným přáním ovlivňovat a přizpůsobit si ho na svoji míru. Proces Vědomé harmonizace přitom vychází z premisy, že vše, co jedinec ve svém životě, potažmo interakcích a vztazích s druhými zažívá, je vždy „spravedlivé“, tedy v harmonii (neboli v jednotě a rovnováze) k tomu, jak je jedinec ve vztahu k sobě a druhým ve svém systému nastaven a naladěň s tím, že vše, co se ho bytostně dotýká či se mu na vlastní kůži děje v jeho realitě či životě, je výslednicí jeho vlastního myšlení, cítění, rozhodnutí/voleb a jednání ve vztahu k sobě a druhým z pohledu jakou měrou skrze sebe udržuje a obnovuje, tedy tvoří a šíří harmonii. Vše, co jedinec zažívá, je pak z pohledu procesu probíhající „harmonizace“ neboli slaďování jeho vědomí s Vědomím Celku“ žádoucí či nutné pro znovunastolení či zachování „harmonie“ ve vztazích mezi jednotlivými částmi a tedy i harmonie na úrovni Celku“.

„Vědomá i nevědomá harmonizace“ vždy přirozeně vede a směřuje k nastolení či obnovení stavu harmonie a rovnováhy mezi všemi částmi tvořících jeden celek, anebo k jejímu udržení či zachování. Děje se tak různým způsobem, a to vědomě – záměrně,  anebo nevědomě – přirozeně. 

1. „Nevědomá harmonizace lidského systému vědomí“ se děje cestou „postupného rozšiřování a navyšování vibrace individuálního vědomí jedinců“, ke kterému dochází z pohledu lidské bytosti zcela nahodile a nevědomě (bez její aktivní spoluúčasti, někdy říkáme v roli „oběti okolností“ nebo „osudových okolností“), a to skrze méně či více „nedobrovolné zakoušení nejrůznějších odstínů života“ v různých vztahových a sociálních rolích a postavení, ve kterých daná bytost „nabírá životní lekce a vztahové zkušenosti a z nich pramenící uvědomění a poznání o tom, kým skutečně přirozeně je (tvořivou svébytnou bytostí) a není (rolí hrající v určitém prostředí určitou hru).

Změna předurčeného osudu ve společné tvoření. Dojde-li bytost k bytostnému uvědomění, že je sice bytost na jedné straně ryze „individualizovaná“ (originální, jedinečná a jakoby nezávislá a oddělená od vědomí jiných jedinců), ale současně je na druhé straně i bytostí, která je „pouhou částečkou“ něčeho daleko většího, mocnějšího a inteligentnějšího, co její „individuální vědomí“, jako jedince, přesahuje a s čím je neustále spojena a propojena v rámci „jakéhosi jednotného pole Inteligentního Vědomí“ (Celku), ve kterém panuje určitý „Universální přirozený řád včetně universálních zá-konů a zákonitostí, proč se co děje“, a že toto „inteligentní pole“ vnímá a reflektuje všechny naše uvědomění, posuny a projevy ve vědomí, záměry, přání, dobrou i zlou vůli, rozhodnutí, volby, jednání a činnost ve formě „aktivního a pasivního konání“, pak takováto bytost dochází k podstatě „harmonického bytí v rovnováze“ a je jí otevřena „možnost vědomé svobodné volby“, skrze kterou si může svébytně utvářet vlastní život nezávisle na vnějších okolnostech, dějích (kulisách). Pokud je lidské bytosti skrze její vnitřní vedení a spojení s tímto „polem“ zprostředkována určitá „metoda“, „technologie“ či „harmonizační nástroj“ apod, je tato bytost tímto povolána pod vedením tohoto inteligentního pole „aktivně měnit, ovlivňovat či spolutvořit“ systémy a životní děje (kulisy) a vědomě se zapojit a účastnit se probíhajícího procesu „harmonizace lidského vědomí“, nikoliv již nevědomě v polarizované roli „pachatele“ a/nebo „oběti“, ale vědomě v roli „celistvého tvořivého tvora – tvůrce“.

2. „Záměrná (vědomá) harmonizace lidského systému vědomí“ se děje cestou, která se vědomě slaďuje s „přirozenou (nevědomou) harmonizací tak, že do procesu „přirozené harmonizace“ se násilně svévolně vůbec nezasahuje (tj. průběh procesu se nemanipuluje, ani neřídí z pohledu „jak by co mělo či němělo z pohledu rozumu či logiky být“). Naopak se v rámci záměrné harmonizace aktivně cení a podporuje spontánnost, volnost a nespoutanost přesvědčeními, důvěra v „prospěšné vyústění“ a jistá „otevřenost“ a „odpoutanost“ od toho, co daný životní proces jeho účastníkovi či účastníkům skutečně přinese. Důraz je naopak kladen na „bdělé vnímání a pozorování“ toho, co se samočinně, bezúsilně, přirozeně, jen tak jakoby (tj. bez prosazování svojí vůle“) děje a projevuje a to se dotčeným účastníkům „ukazuje“ a „zvědomuje“. Tato cesta je pak jakýmsi „otevřeným a tvořivým procesem“, který nemá jasný začátek, ani pevný konec a ani konkrétní předvídatelný výsledek (neboť ten se vytváří společně v průběhu tohoto procesu všemi zůčastněnými).

Zatímco v procesu „Přirozené – nevědomé harmonizace vědomí“ se účastní bytost/i více či méně „nedobrovolně“ (tedy i z donucení nebo z rozhodnutí či vůle jiné bytosti, popř. pod vlivem (sebe)manipulace), procesu „Záměrné – vědomé  harmonizace“ se bytost/i účastí výhradě „dobrovolně“, tedy ze svého vlastního a skutečně svobodného (dobrovolného) rozhodnutí a vědomé volby. Zpravidla se jedná o bytosti, které „to správné řešení“ nestaví na čistě „vědeckém, logickém, rozumovém, technickém či dogmatickém základě (tedy jinými slovy na „lidském rozumu, kultu „osobní důležitosti, velikosti, autoritativní pozici a vlivu nebo chytrosti“), ani na „naučeném či zajetém způsobu myšlení a chápání věcí“. Jedná se spíše o duchovně probuzené a citově založené bytosti, které jsou si vědomy toho, že jsou v jádru „celistvou komplexní bytostí“, která je jako „celek“ tvořena nejen „hmotným vědomím ega“ (tedy myslí, emocemi a tělem), ale i další jemno-hmotnou (duší) či nehmotnou složkou (duchem). A proto své vnímání a interpretaci „reality“, stejně jako rozhodnutí/volby a následná jednání opírají kromě „selského rozumu“ také o svoje vrozené „intuitivní vnímání“, důvěru ve „vyšší inteligenci“ a přirozené děje a procesy, které vycházejí odněkud mimo ní samotnou, jejichž průběh ani výsledek nemá pod kontrolou, ve své moci a jen ve svých rukou. V procesu „záměrné harmonizace“ se pak tyto bytosti vědomě opírají o svoje osobní poznání a prožité zkušenosti získané z předchozích svých rozhodnutí, voleb a jednání, které na vlastní kůži prožily i s jejich následnými dopady a následky během vlastního procesu přirozené (nevědomé) harmonizace. 

„Záměrná (vědomá) harmonizace lidského systému vědomí v oblasti výkonu spravedlnosti a práva“ se pak může ubírat také výše popsanými dvěma cestami. V rámci „Nevědomé harmonizace“ je bytost skrze svůj systém vědomí v polarizované roli „oběti“ či „pachatele“ vtažena do procesu v určitém „předem naprogramovém prostředí“, ve kterém daná bytost nemá skoro žádný vliv a možnost tento harmonizační proces svojí vůlí a vědomím jednotlivce ovlivňovat či usměrňovat (např. si vybrat svoji roli, s kým konkrétně bude v procesu harmonizace hrát a prožívat jej jako „strana prátelská“ a „strana nepřátelská“, jak bude proces přesně probíhat, jak dlouho bude trvat, s jakým vyústěním pro ní proces dopadne a co jí bude stát za oběti či výdaje, než se daný proces přirozeně změní v jiný). 

2. Harmonizace mezilidských vztahů („Individuální a Systémová harmonizace“)

„Harmonizace mezilidských vztahů“ je komplexní a integrační proces narovnávající egem/myslí pokřivené mezilidské vztahy, jež probíhá jednak vůči sobě samému („Individuální harmonizace vztahu“) a pak vůči ostatním lidským bytostem („Systémová harmonizace vztahu).

Harmonizace vztahu s pomocí universální metody „holistické spravedlnosti“ vyžaduje:
(i) záměr či přání harmonizovat vztah,
(ii) vědomí klíčových hodnot lidství (svébytnost, důstojnost a soběstačnosti neboli autonomie a svrchovanost každé lidské bytosti),
(iii) vyvážený postoj k životu, který vychází z vědomí jednoty a rovnocennosti všech částí jednoho celku, jež mohou v hmotné úrovni existovat vůči sobě v protikladném nebo nesouladném nastavení svých systémů vědomí, které však dohromady skrze svoji rozdílnost vytváří jeden úplný a dokonalý celistvý celek
(iv) rovnocenný přístup vůči sobě i druhým,
(v) dodržování klíčových principů, na kterých funguje universální harmonizace, ktetrými jsou jednota, rovnováha, legitimita a legalita (metoda „holistické spravedlnosti“),
(vi) otevřený způsob vnímání a myšlení a praktický postup a jednání realizující tyto nehmotné ideje. 

Harmonizace vztahů zahrnuje dva způsoby, které se mohou prolínat a doplňovat.

Prvním způsobem je „Individuální harmonizace probíhající ve vztahu k sobě“, která spočívá v tom, že jedinec v sobě vědomě s pomocí universální metody „Holistické spravedlnosti“ rozpoznává svoje vlastní pokřivení (disharmonizaci způsobenou falešnou identitou/egem/stínem), čímž v sobě současně probouzí či aktivuje svoje světlo/pravou podstatu, která ho vede k dobrovolné nápravě svých předchozích projevů vůle (voleb/rozhodnutí a na ně navazujících činů). Dobrovolná (nevynucená) náprava  rozvíjí v jedinci jeho „vrozené/lidské kvality a ctnosti“, které se učí pozorností na sebe rozlišovat od „vlastností, tendencí a rysů svojí osobnosti (ega/dočasné identity/falešného světla), jež jeho duši skrze jeho „slabosti“/ „nectnosti“ svádí, potláčí nebo blokuje v „autentickém projevu“ svojí pravé podstaty a síly. Zpravidla je tato harmonizace na místě v soukromoprávním vztahu jedinců, ve kterém se střetávají rozdílné individuální zájmy.

Druhým způsobem je „Harmonizace ve vztahu k druhým“ (a tedy „životu jako celku“), která spočívá v tom, že jedinec s pomocí „universální metody „Holistické spravedlnosti“ rozpoznává „systémové pokřivení právního vztahu“, což je takové pokřivení, které nepramení primárně z „osobního či individuálního nastavení jedinců“, ale z „pokřivené aplikace platného práva, která je v rozporu s ústavním pořádkem a se týká všech účastníků vztahu na obou stranách. Zpravidla se toto pokřivení objevuje ve vztazích mezi jedincem či skupinou jedinců a jedinci zastupujícími určitou „veřejnoprávní korporaci“, která prosazuje určitý „veřejný zájem“ na úkor osobních zájmů jednotlivců, kteří jsou jejími příslušníky a členy, popř. bez ohledu na ně.

Tato harmonizace probíhá skrze přirozené působení harmonizačního „skalárního“ světla neboli sjednocenného Vědomí (Ducha), které vede k nenásilnému „vyvažování protikladných kvalit či polarit do vzájemně „vyváženého a rovnocenného postavení – vazby – vztahu v celém systému vědomí člověka (jež v něm skrze tuto jednotu a rovnováhu přirozeně navozuje či obnovuje harmonii).