Jak se projevuje disharmonický/parazitický vztah mezi lidskými jedinci a jak se v něm projevují strany?

V disharmonickém a pokřiveném vztahu (který není prospěšný a podporující pro obě strany, protože funguje na parazitickém vzorci chování, kdy jedna strana těží na úkor druhé, anebo je vůči ní v nedůstojném postavení, ve kterém se nemůže projevovat svébytně) se každá ze stran dříve či později propadá ve svém duševním postoji do “extrémní nezdravé – vychýlené – polohy”.

V této vychýleném duševním postoji se buď jedinec (bez ohledu na jeho roli, kterou v daném vztahu plní) ve vztahu k sobě nezdravě “popírá, ponižuje a podřizuje” a nechává se “odvádět od sebe sama” (“tj. ovlivňovat, ovládat a manipulovat”) vůlí druhé strany (tj. jejími myšlenkami, subjektivními interpretacemi a názory, popř. jejím chováním, které je mimo rámec vyššího a/nebo nižšího práva), což vede v konečném důsledku do patového stavu ve vztahu, kdy se obě strany vůči sobě staví do nepřirozených rolí.

Pokud se člověk v daném vztahu potláčí či je potláčen ve své svébytnosti, podřizuje se v něm a staví se ve vztahu do závislého postavení, postupně se v něm aktivuje vědomí  a chování “oběti”, která se vyznačuje altruistickým postojem k životu (tedy že se obětovává pro druhé, popř. jedná ve prospěch jiného na vlastní úkor), který se může rozvinout do duševních poruch (projevující se jako deprese, panické ataky, manio-depresivní chování atd.).

Pokud se člověk ve vztahu naopak staví do nepřirozeného “nadřazeného postavení či role”, ve které se člověk skrze svoje ego/osobnost” povyšuje, nebo je povyšován jako “elita” nad druhé (ve skutečnosti rovnocenné) jedince, dochází u něho rovněž k “pokřivení” vědomí (poruše), a to do protikladné role, ve které se chová egoisticky, panovačně, sebestředně a narcisticky.

Je-li člověk v takovémto nevyrovnaném, pokřiveném a neharmonickém, parazitickém či toxickém vztahu duševně citlivý, nebo citově založený, dochází z jeho strany v jeho vědomí k podvědomému napětí, odporu fungovat ve vztahu, pasivní agresi, jež nakonec ústí v odmítání či k více či méně vědomému (záměrnému) vyhýbání se či utíkání od naplňování svojí “role v daném vztahu”, neodpovědnému postoji, což vede k oslabení duchovní síly. Potlačení jedinci se často projevují jako odtržení od ducha místa, kde se narodili a žijí, tedy od svých kořenů, od země/materie, a tedy i od země/vlasti, ve které se narodili a vyrostli. Vykořeněné bytosti pak nezajímá sdílení prostoru, ani komunitní fungování, ani jejich “osobní participace na správě a péči o společně sdílený prostor”, který z titulu svého “politického občanství či jiného členství (nikoliv národnostnotního cítění) spoluvlastní s ostatními”.

Je-li člověk v takovémto pokřiveném vztahu spíše “rozumově založený”, dochází u něho v jeho vědomí k postupnému “znecitlivování”, což se pak projevuje v nepřiměřeně tvrdém a agresivním chování ve vztahu k sobě i druhým, což u něho vede k nepřiměřenému mrhání fyzickými silami a ke ztrátě vitality. Tito jedinci ztrácí “cit”, a díky tomu ztrácí i motivaci jednat v sounáležitosti a harmonii s druhými bytostmi, se kterými tvoří komunitu či společenství. Jsou zaměřeni primárně na svoje vlastní zájmy, které si dravě uspokojují a jdou za svými cíly bezohledně na druhé a jejich “zájmy”, stejně jako nerespektují “společné hodnoty a pravidla, tedy jednají egoisticky na “úkor celku”. Tito jedinci na sebe často berou společenské role či politické funkce ve veřejnoprávních korporacích, ve kterých se aktivně zapojují do “správy” společných hodnot (duchovních i materiálních), avšak nikoliv z čistými, ale zištnými úmysly (kdy svoji společenskou roli vykonávají nikoliv pro blaho/prospěch všech příslušníků či členů (jako celku), ale jen ke svému “vlastnímu prospěch či obohacování, které se děje na úkor ostatních členů daného společenství”).

 Autorka: Daniela Šenarová