Holistická spravedlnost

“Holistické obory” (mezi které patří nejen “holistická medicína, ale i další “odvětví a obory”) se zabývají se přirozenou harmonizací celkového systému živoucího vědomí” a nikoliv jen určitou částí Celku, které se děje na úkor či potáčení funkcí jiné části Celku).

Holistické obory se proto principiálně zabývají “komplexním vnímáním a nenásilným sjednocováním jednotlivých částí živoucího Vědomí – jež spolu tvoří vzájemně harmonizující interakce a vztahy – do jednoho přirozeného funkčního Celku/Jednoty/Holosu, a to v “duchu přirozeného universálního řádu, jež udržuje rovnováhu a jednotu těchto částí s Bytím jako Celkem” a kterému z povahy svojí stejné podstaty podléhají všechna živá stvoření a jejich společenství jako “komplexní organismy včetně přírody.

Holistické obory přitom z tohoto universálního (jednotícího) pohledu komplexně zkoumají harmonické i disharmonické (neboli souladné a nesouladné) projevy a chování “živých bytostí” včetně jejich systémového nastavení a fungování, a to jak z “úrovně jejich indviduální bytostné podstaty bytí” (tj. jako jednotlivce/bytosti/stvoření), tak i z úrovně jejich “kolektivní a “universální” podstaty bytí” (tj. jako “určitého kolektivu či společenství” bytostí stejného druhu, které se vůči sobě jistým předvídatelným (tedy systémovým) způsobem vztahují a chovají, a to v závislosti na “určité kvalitě prostředí a konkrétních životních podmínkách“, jemuž je vystaveno vědomí těchto jednotlivých bytostí jako jeden celek. Přitom mohou zkoumat i zdravou či nezdravou míru jejich závislosti či nezávislosti na určitých iluzorních podmínkách a mentálních přesvědčeních, které lidi činí ovladatelnými a manipulovatenými.

Holistické obory objevují skrze “nezávislé souhrnné pozorování” přirozených projevů jednotlivých bytostí a jejich chování v rámci vzájemných interakcí a vztahů “všeobecné či universálně fungující přirozené principy a zákonitosti”. A dále s nimi pracují tak, že jejich platnost (funkčnost) zpětně prakticky ověřují tím, že je prakticky aplikují ve formě “metod, ucelených postupů či nástrojů a vynálezů”, které jednotlivé bytosti či autonomně fungující části daného celku podporují, vedou, směřují či motivují k takové změně svého závislého či destruktivního chování.

Jejich přímým účinkem je, že přirozeně a samočinně uvedou škodlivé, disharmonizující a poškozené interakce/vztahy mezi bytostmi (které jsou částmi jednoho Celku) zpět do přirozené harmonie, pokud mezi nimi dojde k “obnovení či udržování vědomí existující jednoty a rovnováhy”.

Holistické obory se odlišují oproti těm tzv. “konvenčním” (které se zaměřují na pouhé “potlačení či odstranění “hmotných příznaků”, jež jsou jen adekvátními a autentickými “projevy bytostné podstaty života” signalizující jistou nerovnováhu/disharmonii existující v systému vědomí dané bytosti) především tím, že obecně přistupují k řešení “celistvě” a komplexně, tj. z uceleného pohledu na všechny tři bytostné úrovně Života tvořící jeden Celek/Holos/Jednotu, které fungují na určitém universálním jednotném principu.

Tedy nejen z pohledu a principů fungujících na “materiální” (fyzické/projevené) úrovni Existence, ale také z pohledu úrovně “metafyzické či duchovní” (neprojevené, universální, tvůrčí, přirozené/bytostné a sjednocující), jakož i z úrovně “duševní” skrývající jednostranné, destruktivní a pokřivené tendence a postoje daného jedince či bytosti/í k Existenci jako Celku, které jsou pak základem pro jejich “ztělesňování” nepřirozeného postoje a pokřiveného chování, jež je z “celkového úhlu pohledu” nespravedlivé a škodlivé, neboť v konečném důsledku působí utrpení samotnému jedinci či dané bytosti, popř. je “na úkor další bytosti/bytostí (a tedy dlouhodobě neprospívá Existenci jako Celku).

Mezi holistické obory, které se zabývají přirozenou a nenásilnou harmonizací systému lidského vědomí skrze praktickou aplikaci universální harmonizační metody “Holistické spravedlnosti, patří “Holistická ecoterapie” a “Holistické právo”.

Přirozená holistická spravedlnost respektuje a funguje podle universálního řádu Bytí a jeho jednotných principů a ve svém projevu z Podstaty Vědomí jako Celku směřuje lidského jedince k rozpoznání jeho = egem pokřivené = svébytné vůle od Vyšší vůle Bytí jako Celku (kterou je harmonické fungování všech bytostí vůči sobě navzájem a které tvoří jedno Bytí jako Celek) a dále ho vede k znovu obnovení a propojení či sladění jeho svébytné vůle jedince do souladu (tj. přirozené harmonie) s fungováním universálního řádu v Bytí jako Celku, respektování jeho principů a k pokornému přijetí karmických důsledků za své nevědomé tvoření pocházející z egoistické vůle člověka (jako jedince), která pochází z jeho nevyrovnaného vztahu k sobě nebo druhým a která harmonicky odporuje a neladí s Vyšší Vůlí Vědomí (Bytí jako Celku).

Záměrná/vědomá harmonizace je určena pro ty, kteří se chtějí do řešení situace sami aktivně zapojit a nechtějí se vzdávat svojí tvořivé moci, rozhodování a aktivního chování, které skrze přirozenou holistickou spravedlnost směřuje k vyrovnání/vyvážení vztahu mezi účastníky daného vztahu a ke změně/transformaci prožívání daného neprospěšného vztahu “v odporu” (tj. z polarizované role “oběti = altruisty, zažívajícího na svůj úkor, či “pachatele = egoisty chovajícího se na úkor jiného do rovnocenného svébytného partnera, který se prožívá a chová jako suverénní jedinec/tvůrce a současně přirozeně laskavá, spravedlivá, narovnaná = vyrovnaná bytost, která v sobě vybalancuje svoji jedinečnou kvalitu vědomí/světla, tak i svoji universalitu (součást Bytí jako Celku).

Přirozená spravedlnost rozvíjí člověka a jeho vrozené kvality v laskavém férovém duchu, který ho postupně vede do jednoty a rovnováhy a nabízí mu prostor a možnost se učit a prohlubovat svoji schopnost dobrovolně napravovat svoje destruktivní duchovní záměry, nevyrovnané postoje, rozhodnutí a chování (a tím i přetvářet svoje disharmonické, konfliktní a nevyrovnané vztahy v harmonické skrze jejich spokojené prožívání).

Přirozený proces záměrné/vědomé harmonizace člověka a jeho bytostného vztahu k životu jako celku se děje skrze dobrovolné poznávání a dobrovolné napravování svých vlastních duchovně pokřivených záměrů a destruktivních duševních tendencí chovat se na úkor Celku (k egoismu či altruismu), jakož i vlastních postojů a rozhodnutí, souhlasů a nesouhlasů, na které navazují projevy chování ve vztahu k sobě a druhým zároveň, které člověka vedou do vnitřního omezování či rozpínání, harmonie či disharmonie, které se pak propisují do jeho těla jako “určitá nemoc či uzdravení, nebo určitý kvalita či  nekvalita. Tento vnitřní stav se pak projektuje skrze mysl do vnějšího prostoru vědomí a promítá se skrze vztahy s druhými, což se pak spravedlivě a pravdivě projevuje z duchovní podstaty Celku do individuálního života daného člověka. To jak člověk napravuje svůj bytostný vztah k životu jako Celku, probouzí a rozvíjí, anebo naopak uspává, jeho vrozené lidské hodnoty a kvality (jako je např. svébytnost), které tvoří jeho lidství.

V rámci “vědomé/záměrné harmonizace svého bytostného vztahu k životu jako celku” v duchu přirozené spravedlnosti si sami odpovědně rozhodujete, kdy cítíte, že potřebujete ve svém životě harmonizační podporu, přičemž v duchu přirozené holistické spravedlnosti nesete svoji osobní odpovědnost za to, jak se v daném procesu budete nejen sami svébytně chovat, ale i za efekty, dopady a výsledky, které si tím vyvoříte.

Budete “respektovaným svébytným pánem či paní” svojí konkrétní životní či vztahové situace, který se ohledně jejího řešení “svébytně” (tj. svobodně a odpovědně) rozhoduje podle sebe s tím, že holistický právník zastává postavení toliko “průvodce harmonizací Vašeho vztahu podle přirozené spravedlnosti” a “zajišťovatele odborné podpory” a “dobrovolného doporučovatele” Vašeho postoje a jednání pro přirozeně spravedlivé řešení v daném vztahu, ve kterém jste dotčeným účastníkem”.

Holistická ecoterapie se pak zaměřuje na “záměrnou/vědomou harmonizaci” bytostného primárního vztahu člověka k Bytí jako Celku, od kterého se pak odvíjí ostatní vztahy k bytostem, jež jsou součástí jednoho Vědomí a Bytí jako Celku.

Holistické právo se pak věnuje navrhování, doporučování, analýze, změně či opouštění takových pravidel pro regulaci vztahů, potažmo chování jedinců vůči sobě (které se dějí mezi lidmi v rámci dohod, smluv, zákonů a jiných předpisů, popř. v jednostranných autoritativních rozhodnutích), které nekolidují s universálním řádem Bytí Celku a jeho principy, na kterých se tvoří a udržuje harmonický jednota a rovnováha. 

Holistické právo – jednotný universální řád Bytí (jednotně spravedlivý nejvyšší princip jednoty a rovnováhy) a skrze vědomí sjednocuje protiklady a polarity do jednoho funkčního celku 

Přirozené právo – rovnost a volnost ducha a svobodu člověka, zákaz škodění, důraz na cítění, legitimitu, mravnost a na lidskou důstojnost, se kterou se pojí ochrana vlastní osobnosti a vůle a zákaz zacházet s člověkem jako objektem cizí zvůle a pouhým prostředkem uspokojování potřeb státu či jako objektem/věcí soužící k plnění potřeb jiného – nevýhoda nemá donucovací prostředky, staví na dobrovolnosti, deklaracích a rovnoprávních dohodách.

Pozitivní právo – právo vytvořené myšlením člověka a tvoří mentální interpretace a představy o tom co je a není správné a žádoucí, klade důraz na legalitu (zákony), kterými zakotvuje a ukládá (a to i právním fikcím – právnickým osobám) oprávnění a povinnosti a má donucovací prostředky.

Na Holistické právo (které se zabývá přirozenou harmonizací polarit vědomí člověka a vyrovnáváním jeho systému vědomí do souladu s universálním řádem bytí a jeho principy, jejichž dodržováním se přirozeně tvoří soulad/harmonie s Bytím jako Celkem) navazuje či z něho vyvěrá  tzv. PŘIROZENÉ PRÁVO (lat. ius naturale), které ve své podstatě znamená právo nepsané, věčné, univerzální a autonomní, které je nezávislé na státu či jiné umělé autoritě, jež je zdrojem uměle a účelově vnuceného (heteronomního/nepřirozeného/neautonomního práva, což je např. právo EU).

S přirozeným právem se často slučuje či prolíná obyčejové či zvykové právo. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace lidem a státem (popř. společenstvím států v rámci mezinárodního práva), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě. Zvykové právo je právní systém založený na právních obyčejích, které se v určitém společenství ustálily a jsou všeobecně uznávány, sankcionovány a dodržovány. Zvykové právo může být psané i nepsané. Zvykovým právem se řídily například barbarské kmeny v době stěhování národů, nebo slované, kteří měli svoje kopné právo. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny mezinárodného práva. Za součást zvykového práva lze považovat i kopné právo Slovanů.  Kopné právo je soubor lidových ekonomických, politických, právních norem a zvyklostí, světská samospráva, moderně lze říci “nejvěrnější” forma tzv. přímé demokracie. Podle některých podkladů zasahovalo ne jen do správy činnosti komunit, ale též do trestního práva při řešení sporů a vážných deliktů. Kopné právo bylo založeno na spiritualitě a tradicích slovanských Rodů. Tato forma práva byla na rozdíl od vlády nad státy udržována v souladu s přírodou a tradicemi předků.

Základním a společným rysem přirozeného práva je universální rovnost všech lidských bytostí daného společenství, ve kterém se přirozené právo praktikuje, a to z pohledu jejich vrozené universální podstaty, dále požadavek spravedlnosti a zákaz diskriminovat kteroukoli lidskou osobu (včetně sebe) a konat nespravedlivě na její úkor či k její škodě.

Holistické (boží – universální) právo je propojeno s přirozeným právem svojí podstatou a vědomou povahou (že toto právo má svůj původ/kořen ve zdroji a projevu světla, jež se projevuje a vychází jen z živoucí podstaty každého stvoření/bytosti) nadřazeno umělému pozitivnímu právu, jež se již netvoří z přirozeného vědomí, ale mysli a jejích konceptů o umělé autoritě – státu, potažmo připouští další smyšlené, reálně neexistující, subjekty práva obecně označované jako “právnické osoby”. V tomto duchu Holistické, potažmo Přirozené právo respektuje tedy jen taková pravidla pozitivního práva, která z něho pramení, respektují hodnoty, ze kteých pramení (lidské a jiné živé bytosti) a svými záměry a účinky neobcházejí a nekolidují s universálním řádem bytí a jeho principy a současně plně respektují svébytnost člověka a jeho lidskou důstojnost, jakož i jeho přirozené právo na svébytnou volbu/vybrat si to, co s jeho vědomím ladí, jakož i jeho rozhodnutí projevit souhlas či nesouhlas.

Základním principem přirozeného (neumělého) práva je rovnost a důstojnost každého člověka bez ohledu na jeho vnější znaky (a tedy i bez diskriminace), která je chráněna jako klíčová hodnota či princip (člověk nesmí být objektem cizí/státní vůle, ale subjektem vlastní svébytné a autonomní vůle, která je vědomě či nevědomě projevem vyšší vůle Bytí jako Celku), jakož i vrozená/přirozená lidská práva patřící každé lidské bytosti bez diskriminace. Lidská svoboda a rovnost před zákonem tvoří základ ideje lidských práv. Tato idea vznikla z přesvědčení liberálních myslitelů 19. století, že je třeba zřídit společnost uznávající určité hranice svobody, jejichž překročení není nikdy povoleno. Svoboda může být zaručena pouze tehdy, je-li nezávislá na vládní moci. Pravidla, která tuto svobodu stanovují, je třeba vyvodit ze samotné lidské existence. Lze jim říkat vrozená práva, slovo Boží či přirozené právo.

Přirozené právo – na rozdíl od pozitivního práva (na kterém prakticky vzniklo nepřirozené pojetí i umělá autorita státu jako jeho zdroj) – staví na vrozené existující vnitřní autoritě živé bytosti = duchu (jako universálního Vědomí pramenícího z duchovní podstaty/Bytí každého člověka), dobrovolnosti, respektu k lidské důstojnosti (jako určité hodnotě či kvalitě Vědomí/Bytí), jakož i na svébytné vůli každého lidské jedince (tj. vlastní vůle a projevu jeho vědomí, se kterou se pojí odpovědnost).

Pozitivní právo lze oproti tomu definovat jako systém pravidel, které pramení z myšlení a projevů lidské vůle, který působí na své adresáty, aby se tomuto pozitivnímu právu poslušně podřídili tak, aby určitým způsobem jednali z povinnosti (bez ohledu na svou vlastní vůli či záměry). Pozitivní právo je spojeno s určitým legitimně existujícím a uznaným normotvůrcem, které se projevuje z uměle vytvořené autority (např. císaře, jiného panovníka, státu) a v určité formě (např. zákonů) a porušení těchto zákonů (protivenství se vůli této nadřazené umělé autority a uloženým povinnostem) je spojeno s nepříznivými následky pro neposlušného.

Jaké má tedy Přirozené právo znaky? Pokud se necháme inspirovat antikou, pak nám dobrý základ poskytl římský právník Marcus Tullius Cicero (106 př. n. l. – 43 př. n. l.). Podle něj je přirozené právo (Ibbetson 2018: 567):

1. vlastní všem lidem a není omezeno na konkrétní místo;
2. v souladu s opravdovým rozumem a není nutné jej vykládat (interpretovat), aby jej bylo možné použít;
3. pevně zasazeno do přírody;
4. neměnné v prostoru a čase;
5. základní, tj. nemůže být ničím nahrazeno ani odstraněno.

Přirozené právo z tohoto důvodu můžeme vnímat jako doporučení a návody, jak bychom se měli každý sám za sebe vůči druhým chovat, či jaká rozhodnutí, příkazy nebo činy jsou projevem lidského s(vědomí), férové a spravedlivé a tedy je lze považovat za správné. Přirozené právo může souviset tedy i s tím, jakou kvalitu mají mít pravidla, která chápeme jako právo-platná či právní, a která pramení z výkonu státní či veřejné moci. Vztah mezi přirozeným a pozitivním právem můžeme také vymezit vztahem k zásadě lex iniusta non est lex (tedy zásadě, že pokud zákon není spravedlivý, není to zákon).

S vládou pozitivního práva se upřednostňuje princip legality či zákonnosti, protože se s nimi pojí i vykonstruovaná nadřazenost určité vymyšlené autority (např. stát, potažmo panovník či parlament) a podřízenost člověka, který je povinen dodržovat určitý zákon (pravidla) vydaný touto autoritou, se kterou členové společenství či jeho většina souhlasí a dedržuje, pokud je takový zákon vydán v mezích, na základě postupu a ve formě, jež se opírají o určitou společenskou dohodu – ustavující zákon daného společenství legitimizující zřízení této uměle vytvořené autority (např. ústavou). 

To znamená, že výkon veřejné moci podléhá obecným právním pravidlům, která jsou dána předem (to znamená, že nejprve musí existovat pravidlo a teprve na jeho základě může veřejná moc a její autorita jednat), a která jsou vykládána a aplikována právními profesionály, kteří respektují vnitřní pravidla právního systému a nezohledňují skutečnosti, které nemají právní význam (Veitch et al. 2018: 144). Tím jsou dány dostatečné procedurální záruky, které odlišují výkon práva od násilí nebo svévole. Všechny tyto znaky jsou však spíše formálního charakteru – jedná o záležitost formy, která musí být splněna, aby bylo rozpoznatelné, že se jedná o právo (obecná právní pravidla).

Holistická spravedlnost je přirozeně dějící se spravedlivé vyvážení či vyrovnání proti-kladných polarit (protikladů) na všech třech úrovní sytému vědomí člověka (Nevědomí, Podvědomí a Nadvědomí skrze Vědomí/živé světlo/svatého ducha) do jednoho jediného Celku v duchu universálního řádu Bytí a jeho principů bytostné jednoty, rovnováhy a legitimity (vycházející z vědomého souhlasu), jež ve vědomí působí na vědomé, podvědomé a nevědomé úrovni Bytí. Holistická spravedlnost se zaměřuje na sebe-harmonizaci (sebe-slaďování) lidského systému vědomí skrze navození přirozené rovnováhy v systému, a to sladěním se svojí skutečnou bytostnou podstatou/svým pravým Já/Bytím/energií lásky, jež je naladěno na universální principy/silami stvoření dohromady tvořící jednotný universální řád, který přirozeně udržuje harmonii mezi jednotlivými částmi v Bytí jako Celku.

Za Přirozenou spravedlnost lze nejvěrněji považovat princip stojící na férovosti, poctivosti, reciprocitě, morální spravedlnosti jako souměrné rovnováhy ve vztazích a zákazující škodění a jednání na úkor sebe, stejně jako druhého. 

Za Spravedlnost dle římského pozitivního práva se považuje spravedlnost ve formě zachovávání ekvity, doplněná slušností a rovností stran, která se opírá o tři složky:

1. honeste vivere – čestně žít, žít podle ustálených morálních norem a dodržovat zákony římského lidu.

2. neminem laedere – nikomu neškodit, hledět si svých věcí a konat vždy jen tak, jak by si sám člověk přál, aby se chovali ostatní.

3. suum cuique tribuere – každému dávat, co mu patří, neobohacovat se na úkor ostatních.

Tento Celek (kterému lze říkat ve zkratce Bůh) osobně vnímám jako všeobjímající universální lásku a inteligentní Existenci dvou tvořivých rovnocenných principů Jednoty a Rovnováhy, které spolu ve své kvalitativní proti-kladnosti tvoří jedno jediné, spojující a ucelené Bytí (Celek – Světlo-Podstatu veškerého Bytí – Celistvé Vědomí). Toto Vědomí – Bytí jako Celek existuje a přirozeně tvoří skrze svůj záměr, rovnocenné protiklady, svébytná pozitivní/souhlasná/harmonická či negativní/nesouhlasná/neharmonická rozhodnutí (Vyšší vůle Vědomí), ze kterých pak vycházejí i následné “kulisy” či “prostředí”, ve kterém probíhají konkrétní děje, události a interakce (čemuž říkáme realita života). S projevením a realizací této Vyšší vůle Vědomí Celku se pak už nepojí osobní (karmická) odpovědnost té bytosti, která ji v souladu se svojí individuální svébytnou (svobodnou a odpovědnou) karmickou vůlí respektuje a projevuje a taková bytost která tuto Vyšší vůli Vědomí Celku skrze sebe projevuje, je osvobozena od jakýchkoliv karmických důsledků (Dharma). Karmu si tedy tvoří lidský jedinec, který se projevuje skrze svoji nepokornou Mysl/Ego, jež tuto Vyšší Vůli Vědomí nevnímá, nerespektuje a nejedná v souladu = harmonii s ní.  S takovými záměry, rozhodnutími a činy (projevy vůle) jedince, které pochází z jeho Mysli/Ega se pak přirozeně pojí i neoddělitelná osobní odpovědnost daného jedince za uskutečňování jeho vlastních egoistických záměrů, rozhodnutí a činů, které nevycházejí z jeho pravé božské Podstaty (Světla, Vyšší Vůle Vědomí, Bytí Celku). Vyšší Vůle Celku se vždy promítá a projevuje skrze lidské jedince v mužském či ženském těle, které toto Vědomí milují, respektují, prožívají a ztělesňují laskavě, jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k ostatním bytostem.